El Choro trek v Bolivii - noční můra v džungli

El Choro je jeden z nejpopulárnějších vícedenních treků v Bolívii. Začíná na 4650 m n.m. a pomalu se spouští do městečka Coroico na 1750 m n.m. Náš výlet se z hezké procházky po horách a lesích změnil na noční můru v džungli.

El Choro, jeden z nejoblíbenějších treků v Bolívii

El Choro trek patří mezi nejnavštěvovanější túry v okolí La Pazu a to především díky své snadné přístupnosti, nádherným výhledům a rozmanité přírodě. Součástí treku je Inca trail, za který ovšem na rozdíl s Peru nezaplatíte majlant a nepotřebujete průvodce. Túra začíná na horském průsmyku La Cumbre ve výšce 4650 m n. m. a nejdříve se mírně zvedá do výšky 4885, pak už se jen pomalu spouští do tropického města Coroico.

Jak se připravit na túru El Choro

Tato túra vyžaduje 2-3 dny, podle toho v jaké jste kondici, a je nezbytné sebou mít vybavení na kempovaní i jídlo na celé tři dny. Mnoho agentur v La Pazu nabízejí túry za cenu o něco víc než 100$, při kterých těžké vybavení nesou muly, ale v podstatě se dá projít docela snadno i na vlastní pěst. My jsme se rozhodli jít sami a v pátek ráno sedli na autobus, který nás dovezl k průsmyku La Cumbre. Hned na začátku u mapy jsme potkali dva společníky – klučinu z Česka a holčinu z Iránu a logicky jsme spojili síly a vydali se na cestu spolu.

Už v La Pazu jsme v jedné z agentur zjistili, že cesta je o něco složitější, protože řeka odnesla dva mosty, které se sice opravují, ale je možné je přejít. S touto myšlenkou jsme nebojácně vyrazili vpřed, jenže už po hodině chůze, zrovna když jsme dorazili na nejvyšší bod s nádhernými výhledy, nás zastavilo 6 mužů. Laskavě nás požádali, abychom se obrátili a šli na nějakou jinou túru, protože přejít přes mosty je nebezpečné a oni mají nařízení od vlády nepouštět žádné turisty.

Doporučili nám také jiný trek, který měl Jakub nakreslený na malé turistické mapě, že prý je taky velmi hezký. My jsme si to promysleli, a rozhodli jsme se jít dál, bez ohledu na to, co nám říkali. Když to nepůjde přejít, tak se prostě obrátíme a půjdeme zpět, šlo nám hlavně o to, vidět na první části cesty ty Incké zříceniny. Jenže asi po 20 minutách jsme je znovu potkali a oni se fakt hodně naštvali, že nás zase vidí. Tak my jsme se s nima úplně nechtěli prát, navíc byli v přesile, tak jsme se otočili a šli zpátky nahoru…

Štěstěna nám přála, našli jsme alternativní Inca trail Sillutinkara

A tak jsme se po 3 hodinách chození ocitli na úplně stejném místě jako předtím – v průsmyku La Cumbre. Štěstí nám přálo a asi po 10 minutách přijel autobus, který nás odvezl k výchozímu bodu naší alternativní túry. Po cestě tam jsme si navíc vychutnali fascinující pohled na pod námi se klikatící cestu smrti. Zanedlouho jsme dorazili k Informační tabuli o Sillutinkara treku – další z mnoha cestiček, kterou Inkové v Bolívii používali jako spojení k mnohem větší cestě El Choro. Nadšení z toho, že po těch Inckých cestičkách přece jen půjdeme, jsme energeticky vykročili kupředu, s myšlenkou, že už nám zbývá jen několik hodin denního světla.

První část byla velmi příjemná, pomalu jsme se zvedali po travnatém svahu s menšími stromy a keříky. Trochu se zamračilo, ale to nám moc nevadilo, autobus nás odvezl na 3300 m a tím pádem šla teplota docela nahoru. Na vrchol nám stačila sotva hodinka a na malém kempingovém prostoru jsme si dali oběd a trochu si odpočinuli. Podklad tady byl docela mokrý a já jsem doufala, že další kempingové prostory, které byly na mapě zakresleny, budou trochu lepší. Posilnění jsme se vydali dolů do džungle, hodně se zamračilo a výhledy tedy stály za nic, ale v podstatě jsme zanedlouho přišli do hustého porostu, přes který jsme stejně nic neviděli.

Jak vypadá túra bolivijskou džunglí?

Cesta dolů se postupně stala horší a horší – prudká, kluzká a zarostlá bujnou vegetací. Vypadalo to, jako že touhle Inckou cestou moc lidí nechodí. Veškerá zeleň byla mokrá a díky tomu nezůstalo suché ani naše oblečení. Šli jsme hodně pomalu, jinak to nešlo, při každém kroku jsme kontrolovali, kam šlapeme, jinak jsme skončili po kotníky v blátě. Zdálo se nám, že ta džungle je snad nekonečná, po 2 hodinách chůze jsme byli uprostřed lesa obklopeni zelení a pomalu se začalo stmívat. Museli jsme najít nějaké vhodné místo na kempovaní, a smířili jsme se s faktem, že dneska spíme uprostřed džungle.

Naší nadějí byl kemp zakreslený na mapě, ale když jsme k němu dorazili, byla tam v podstatě jen velká blátěná kaluž. A co teď? Mohli jsme se vrátit trochu výš, kde jsme viděli vhodné rovné povrchy, nebo pokračovat dál ve slepé naději, že snad něco najdeme. Já jsem byla rozhodně proti návratu, znamenalo by to, že druhý den musíme po stejné cestě zase dolů. Byla jsem rozhodnutá chodit třeba celou noc, dokud nenajdeme vhodné místo k táboření. Naštěstí jsme ho našli asi po 20 minutách chůze – vypadalo to, že tam před námi tábořil někdo jiný. Dali jsme si rychlou večeři a horempádem se zavřeli ve stanu, kam na nás nemohli komáři.

Pršelo nám celou noc a celý den

Dobře, trochu přeháním, v noci trochu pršelo, ovšem dost na to, aby mi přes stěny našeho hrozného stanu začalo kapat na hlavu. V mrzkém a mlhavém ránu jsme si udělali rychlou snídani a vyrazili dál chvilku předtím, než začalo zase pršet. Neměli jsme ani pláštěnky, očekávali jsme sluníčko stejně jako v La Pazu. No, po 3 hodinách chůze v dešti jsme byli promočení na kost, ani už jsme se nedívali, kam šlapem, boty byly stejně plné vody.

Po útrpné chůzi v dešti, blátě a na kluzkém terénu kdy sem nejednou skončila na zadku, jsme konečně dorazili k místu, kde se Sillutinkara spojí s El Choro, a hádejte co, vysvitlo nám sluníčko. Takové ideální místo, kde jsme se usušili, uvařili oběd a s nadějí na lepší zítřky vyrazili dál. Po dalších 2 hodinách slunečné chůze jsme dorazili k vesničce, kde naše utrpení skončilo. Přespali jsme u jedné místní rodiny a druhý den se taxíkem svezli do příjemného města Coroico, kde snad nikdy neprší.

No, tak nám ten trekking moc nevyšel. Asi je tahle procházka džunglí hezká, když neprší. Je to celé zelené, jsou tam kytky a motýli velcí jako pěst. Ale já si tak nějak myslím, že tam prší pořád, když jsme se totiž vraceli z Coroica do La Pazu, přesně v té oblasti, kde jsme chodili džunglí, pršelo, i když všude jinde bylo sluníčko…