Prosby, sliby, výhrůžky a nátlak – proč už nefunguje vůbec nic?

Situaci, ve které se aktuálně nacházíme, už nejde nijak utéct. Denně se na nás valí zprávy o počtech nakažených, o nových mutacích, kolik lidí zemřelo a kolik zdravotníků padá na hubu. Už téměř dva roky.

Když si vypnete zprávy, stále to vidíte na sociálních sítích v nekonečných debatách svých přátel, z nichž mnozí se vám čím dál více vzdalují pro jejich odlišný pohled na věc. Stojíte na zastávce MHD a vedle vás si o covidu povídají lidé, smějí se, bědují nebo jsou naštvaní. Do změti různě pravděpodobných informací vstupují politici a jiné autority, novináři se svými fotkami a reportážemi. Jednou vyzývají, jednou prosí, jednou vyhrožují, jednou slibují a jednou přikazují.

Nic z toho ale už delší dobu nefunguje, i přes stále se stupňující nátlak. Jak je to možné?

Hrozba, na kterou jsme si zvykli

Jde o to, že pokud se nepřetržitě lidem vyhrožuje, je jim vnucován neustálý strach, pořád se jim něco zakazuje, pravidla se mění ze dne na den, kdy už kolikrát nevědí, co momentálně platí, protože je tady TEN SMRTÍCÍ VIRUS, kterým se třináctého prosince nakazilo XY lidí…Tak tato hrozba po čase přestane být hrozbou, lidé se na to adaptují a žijí s tím jako s něčím běžným. Asi jako když žijete v nějaké válečné oblasti a časem si zvyknete, že sem tam spadne nějaká ta bomba. Ze začátku se budete bát, ale postupně se to stane vaší denní realitou, ve které žijete dál. Zvlášť pokud to nebere konce a je to umocněno opakujícím se naprosto nelogickým a diletantským přístupem a jednáním těch, kteří mají moc.

Dva roky slýcháme a čteme, jak následujících x týdnů bude klíčových, jak máme držet pohromadě, jak to máme společně zvládnout a jak to máme „ještě chvíli vydržet“. Jo, ještě jsem zapomněla na „táhnout za jeden provaz“. Začínám na to být lehce alergická stejně jako na dosud nepřekonaná klišé v pracovních inzerátech, kdy hledají kandidáta s „tahem na branku“ a čeká na ně „dynamický kolektiv“ v „zázemí stabilní firmy“.

Lidská blízkost jako zbytný výmysl

Lidé nedodržují opatření, hledají způsob, jak je obejít. Nezodpovědní sobci? Ignoranti? Hazardéři? Zkusme si připustit, že tohle nutně nemusí být o nějaké zákeřné neposlušnosti a naschválech, teda alespoň u velké části lidí. To je o tom, jak moc jsme už unavení, apatičtí, rezignovaní, otupělí, to všechno v období, kdy jsou nejkratší dny a nejdelší noci, venku zima, denního světla minimum. Tito lidé tady z té stojaté a zatuchlé bažiny strachu, beznaděje, výhrůžek a restrikcí přirozeně hledají úplně jakýkoli únik, ne proto, aby schválně přitížili zdravotníkům, ale aby se úplně nezbláznili z pocitu, že neví, jak dlouho toto ještě bude trvat a v jakých absurditách tady ještě bude všechno fungovat (momentálně den předem zrušené adventní trhy na čerstvém vzduchu X stále otevřená nákupní centra). My se můžeme na chvíli uskromnit a už druhý rok po sobě teda neslavit své narozeniny (pokud nejste ti šťastlivci, co je mají v létě), oželet akce a setkání, kulturní představení, většinu zájmů a koníčků, vídání rodiny a přátel, cestování a spoustu věcí, co nás naplňují a nabíjí energií. Můžeme. Ale věčně to vydržet nejde, ať jsou úmysly jakékoli.

„No tak ježiši, tak nepůjdeš na párty, jsou horší věci.“
„Tak snad se můžeš ještě uskromnit, ne?“
„Lidi umírají a ty si stěžuješ, že nemůžeš někam jít?“
„Je takový problém trochu slevit ze svého komfortu?!“

Aby byli lidi schopni zvládnout jakoukoli krizi, semknout se a něco vydržet, musí být zdraví a silní především duševně. Duševní zdraví je bohužel naopak od začátku toho všeho opomíjeno a systematicky likvidováno. Zírám, když mi lidi často tvrdí, že věci jako sociální vazby, přátelé, setkávání, sounáležitost, objímání se a sdružování, jsou nějaký zbytný komfort a luxus, který můžeme s klidem oželet. Jako by to byl drahý kožich nebo dovolená v Karibiku! Je to skutečně natolik nedůležité, že to můžeme ze svého života vyškrtnout na dobu neurčitou?
„Omezte sociální kontakty!“
„Udržujte dvoumetrové rozestupy!“
„Zůstaňte v izolaci!“

Můžete lidi žádat, prosit, vyhrožovat, ale spousta z nich už na to jednoduše nemá sílu a žádná z hrozeb a žádná čísla takto dlouho deptaného člověka o ničem nepřesvědčí. Musíme si uvědomit, že potřeba sounáležitosti a sdružování není nadbytečný výmysl přecitlivělých jedinců, kteří se rozčilují, že zrušili slavnostní rozsvícení stromku na náměstí, ale jedna ze základních lidských potřeb. Máme mnoho potřeb, více i méně důležitých. Různě interpretovaná slavná Maslowova pyramida v otázce socializace a vztahů nám však dá vždy jeden a tentýž výsledek – tato potřeba je v jejím středu, není to tedy žádná zanedbatelná položka. Dlouhodobé omezování a nenaplňování potřeby sounáležitosti a socializace (kterou si tedy dovoluji vidět spíš jako jednu z těch skutečně důležitých a základních), vede k frustraci a později deprivaci. A není to jen o tom, že někdo někam nemůže, je to nabourávání vztahů mezi lidmi obecně, nekončící čeření vod, plivání jedu a obviňování. Chtít, aby lidi drželi při sobě a zároveň mezi ně vrážet klín, zkrátka není možné.

Krize, která zahaluje tvář a odkrývá charakter

Výsledkem dlouhodobého působení toho všeho je akorát to, že jedni se stávají rezignovanými a druzí agresivními, lidi se začínají chovat naprosto neuvěřitelně, vzájemně se napadají, udávají, jedni druhými pohrdají. A je úplně jedno, jestli očkovaní nebo neočkovaní, ta vzájemná nevraživost a vůbec nepřátelství a atmosféra ve společnosti, je něco, v čem se nedá prostě dlouhodobě existovat.

Nedá.

Masivní nárůst depresí, úzkostí, sebevražedných tendencí a dalších poruch v posledních dvou letech je jen jedním z mnoha důsledků toho všeho. Ale tohle není vidět, tak to nevidíme. Nebo nechceme vidět, případně to bagatelizujeme s mávnutím ruky.

„No bóže, tak máš blbou náladu, si jdi zaběhat a buď ráda, že neležíš v nemocnici!“

Aha.
Takže, vážení politici, můžete prosit tak upřímně, jak jen dovedete. Řešíme stále jen virus, už dva roky se vše točí jen okolo něj, čísla nakažených, nemocnice, dezinfekce, rozestupy, pořád dokola. Ocitli jsme se v situaci, kdy se lidi snaží nakazit nemocí, aby měli klid od opatření, která je před ní mají chránit. O čem to vypovídá? Tohle sice sama fakt nepovažuju za šťastné řešení, ale reálně se to děje. Jak je možné, že to došlo až sem?

Plně si uvědomuju, že pro některé skupiny lidí může být tento virus vážný a nebezpečný, ale kdy konečně začneme řešit i to ostatní vážné a nebezpečné pro úplně všechny? Kam až to necháme zajít? Až jak posílí všechny extremistické strany a hnutí? Až budou v ulicích hořet auta?

Ano, je mezi námi hodně idiotů a primitivů, ale naprostá většina je už jen maximálně zoufalá a všechny ty projevy, srdceryvné články a reportáže s ležícími lidmi v nemocnici vzbuzují čím dál méně emocí, jakkoli strašně to zní. Zvykli jsme si na to jako na svou každodenní realitu. Je to tím, že toto posloucháme už velmi dlouho, pořád se uskromňujeme, pořád jsme trpěliví, solidární a ohleduplní, pořád slevujeme ze svých potřeb ve prospěch vyššího dobra a obecného blaha a v oceánech plavou každým dnem další a další miliony roušek a respirátorů. A jen se díváme na to, jak to k ničemu není, nikam to nevede, nevíme, jestli a kdy to skončí.

„Prosím tě, co brečíš kvůli takový pitomosti, to nevidíš ty přeplněný nemocnice?!“

Vidím, samozřejmě. A mrzí mě to. Jenomže to, co se tu odehrává, není jen o nemocnicích, byť je to velmi vážné. Vše, co se poslední dva roky děje, je velmi komplexní problém, který do našich životů zasahuje po všech stránkách. A mně přijde fér zmínit i něco zdánlivě malicherného, protože co se zdá malicherné teď, může být příčinou ještě něčeho mnohem horšího do budoucna.

Je úplně jedno, na které straně stojíte (a je velmi vyčerpávající být pořád někde uprostřed, protože to schytáváte od obou táborů současně), jedni vás označují za sobeckého vraha babiček a druzí hrozí vám a vaší rodině smrtí, protože řeknete, že očkování může někomu významně pomoci. Dnes a denně tak s hrůzou zírám na to, jak moc je společnost doopravdy nemocná a domnívám se, že tento sociální experiment nás vyjde ještě hodně draho, zvlášť pokud se objeví spasitel s rychlým a levným řešením pro všechny, jak to známe z učebnic historie…

Zdroj obrázků: freepik.com