„Fííí! Ty máš ale postavičku, nechceš, abych ti...“ aneb málokterá láska začala hvízdáním a pokřikováním z lešení.
Léto je v plném proudu a s tím se také pojí to, že všechny chodíme méně oblečeny. Šortky, tílka, šaty, kratší sukně, halenky z lehkého materiálu... Každá si vybírá to, co jí sluší a v čem se cítí dobře. My ženy, které máme plnější hrudník, často vybíráme opatrněji, protože triko, které na holce s béčkama vypadá v pohodě, je na nás kolikrát vyzývavé až vulgární. Ve všech časopisech ale píšou, že bychom se za své tvary neměly stydět a od kamarádek slýchám, že na to mám být pyšná, že jiné za to dávají šedesát tisíc u plastického chirurga. No, fajn teda. Kdo se však k ženským postavám a celkovému vzhledu vyjadřuje hlavně v teplých letních dnech, jsou někteří specifičtí pánové. Je v podstatě jedno, jak velký máte výstřih nebo jestli ho vůbec máte, podstatné je to, že to, co máte pod tričkem, v létě prostě neschováte.
Ať tedy chcete nebo ne, čas od času zvláště v tomto období musíte čelit hvízdání, pokřikování a jinému obtěžování, kdy se na vás přilepí cizí muž a začne vám vykládat, co všechno by s vámi chtěl dělat bez jakékoli známky ostychu. Co s tím? Máme si vůbec komu na toto chování stěžovat? Zatím asi bohužel ne, protože u nás je toto a podobné chování bráno spíš jako to, že je to pro mě vlastně kompliment, než že by mě někdo obtěžoval. Však se mi nic nestalo, no ne?
Nestalo, ale cítím se nepříjemně. Nepřidává tomu ani fakt, že ani mé okolí k tomu často nepřistupuje jednotně. Někteří muži toto chování ospravedlňují tím, že „jsou to přece chlapi“ a „já mám přece prsa a sluší mi to“, tak se tomu nemám divit, mám si na to zvyknout a být naopak ráda, že se mi dostává takové chvály. Co na tom, že způsob jejího vyjádření bývá často výzvou pro můj žaludek, aby udržel svůj obsah na svém místě. Ženy nad tím mnohdy zase jen mávnou rukou, že je to sice nepříjemné, ale mám to nechat plavat a takové existence a jejich projevy zkrátka ignorovat.
Z toho by mohlo vyplývat, že chování těchto pánů je tak naprosto v pořádku nebo to přinejmenším není žádný problém, kterým bych se měla zabývat. Co když si ale nepřeji, abych tato extempore musela snášet někdy i několikrát denně?
„Oblíkni se jako chlap.“
„Nechoď nikam sama.“
„Nevycházej z domu.“
...
(„Neměj prsa.“)
(„Nebuď ženou.“)
Dostávám tedy doporučení, co mám nebo nemám příště dělat. Ale k ničemu to není, když ti, kvůli kterým píšu tento článek, nikdy nedostanou doporučení jako:
„Chovej se jako gentleman a ne jako hovado, co pokřikuje na ženský.“
Jsem to tedy výhradně já a další ženy, kdo má v rukou to, jak bude vypadat příští procházka městem za letního dne, nebo to máme v rukou všichni a můžeme to změnit? Opravdu se od některých jiných kultur, kde ve vztahu k ženám zůstali ve středověku, tolik lišíme? Osobně si myslím, že i tzv. „slušní Češi“ mají ještě na čem pracovat. A domnívám se, že spousta z nich by měla u této práce zůstat raději ještě přesčas.
