„Maminko, já nechci krev na věšáčku!“ aneb demonstrace pro otrlé

Kříže, obrázky zkrvavených embryí po interrupci, nápisy na cedulích připomínající stopku, jimiž morálně neomylní muži v čele průvodu volají po zákazu potratů. Ženy jdou za nimi, některé i s dětmi. Je to opravdu dobrý nápad?

Několikrát do roka Hnutí pro život pořádá v Brně tzv. pochody pro život, kde dle svých slov vyjadřují „podporu ženám, pokud nečekaně otěhotněly“, zároveň rozdávají soucitně a dobromyslně tvářící se letáčky, které mají takové ženě v nesnázích pomocí kontaktů na jejich lidi usnadnit rozhodování se, co dál. Bylo by to skutečně moc pěkné, pokud by se jednalo jen o nabídnutí takovéto pomoci. Jenže pod maskou soucitu, chlácholení a dodávání odvahy se bohužel skrývá touha po totalitě, represi a prosazování „tradičních“, tj. patriarchálních hodnot, které po staletí udržovaly ženy doma u dětí a plotny.

Skutečně tento dojem mám pokaždé, když skupinu těchto lidí potkávám v centru města. Tyhle pochody však zdaleka nejsou ti nejhorší. Jindy jejich lidé vystavují na frekventovaných místech velkoformátové obrazy krvavých embryí a plodů po interrupci a rozohněný strážce tradičních hodnot a boží spravedlnosti při té příležitosti na kolemjdoucí ženy pořvává, že jsou „dílo satanovo a vražedkyně, když jsou schopny něco takového dopustit“. Zatímco tento muž hlásá takové milé věty, poslušná mlčenlivá žena poskakuje kolem a s úsměvem rozdává tyto báječné letáčky. Tito lidé se dokonce odvážili svou výstavu prezentovat i na akademické půdě, a to v kampusu Masarykovy univerzity, odkud byli po protestech studentů vykázáni. 

Z ulic takové výtečníky bohužel vykázat nelze, i když svým chováním a vystavovanými obrázky pohoršují zejména děti a ženy, které z jakýchkoli důvodů onen zákrok podstoupily a s podlomenou psychikou se třeba právě vrací z kliniky. Ale o tom to právě je, děti je totiž strašně snadné zmanipulovat. Vždyť zabíjení miminek je přece špatné!

Svoboda slova naštěstí platí úplně pro všechny, rozhodli jsme se tedy s přáteli ze spolků SdruŽeny a Prázdné trůny, že se takového pochodu pro život tentokrát zúčastníme společně s členy Hnutí pro život i my, abychom podpořili vlastní názory na problematiku a svými postoji vyjádřili podporu ženám v zemích, kde lidi jako oni zvítězili a svá náboženská přesvědčení implementovali do legislativy o interrupcích. 

Sešli jsme se v docela hojném počtu, kdy si troufám tvrdit, že jsme dokonce počtem převýšili samotné pro-life aktivisty. Jako protiargument toho, že být těhotná je za jakýchkoli okolností super, jsme vyrobili transparenty, cedule a letáky se jmény a příběhy žen, které kvůli těhotenství zemřely nebo si nesou doživotní následky, protože jim bylo odmítnuto provedení interrupce i v případě, že jim šlo skutečně o život nebo zdraví. Zmiňované ženy jsou skutečnými osobami a pocházely nejčastěji z Polska nebo ještě přísnějšího Irska. V těchto zemích totiž muži jako členové Hnutí pro život interrupce částečně nebo úplně zakázali (v Irsku tedy s výjimkou přímého ohrožení života ženy, ale příběh Irky Savity Halappanavar, které byl odmítnut zákrok i přesto, že plod v ní odumřel, a musela tak čelit celkové sepsi, na kterou po týdenní agónii bohužel i zemřela, nám říká, že i tohle bývá skutečný problém). 

Kam až vede tento fanatismus a touha po ovládnutí žen a jejich těl, jsme se rozhodli prezentovat pomocí kostýmu ze seriálu podle románu Margaret Atwood, „Příběh služebnice“.

Našimi dalšími atributy byla také kovová šatní ramínka, která využívají ženy k „domácím potratům“ zejména tedy v těch zemích, kde nemohou interrupci podstoupit legálně na klinice s kvalifikovaným lékařem. Netřeba dodávat, že po takových zákrocích bývají ženy trvale zmrzačeny a nezřídkakdy také umírají na infekce nebo vnitřní poranění.

Právě ona ramínka zaujala i holčičku, kterou na akci společně s její mladší sestrou vzala jejich maminka sympatizující s Hnutím pro život. Nastala situace, kdy jsme stály vedle sebe. Zatímco se mi maminka pokoušela vysvětlit, že jsem ještě příliš mladá na to, abych věděla, že mít děti je to největší, čeho mohu v životě dosáhnout, a že devět měsíců to dítě odnosit a pak někomu dát k adopci přece není tak hrozné, holčičku zaujalo ramínko, které jsem držela v ruce. 

„Maminko, proč má ta paní věšáček?“ zeptala se holčička. Byla jsem nesmírně zvědavá, jakého se jí dostane vysvětlení.

„To víš, tím si paní vyndávají z bříška to miminko, když ho nechtějí a nechce jim to udělat pan doktor,“ vysvětluje klidným hlasem mírumilovná paní.

„Ale to je strašné!“ křičí holčička a v očích má patrnou hrůzu.

Maminka pokračuje: „Ale neboj se, u nás se ty věšáčky na to nepoužívají, v naší zemi jim to miminko vyndá pan doktor, místo toho, aby jí řekl, že nějací hodní lidé jako my, by si to miminko klidně vzali.“

Holčička však čím dál víc propadá naprostému děsu a zalyká se v slzách: „Maminko, já nechci, aby na věšáčku byla krev, ne! Já nechci krev na věšáčku!!!“

... v tomto okamžiku mám společně s několika dalšími z naší skupiny chuť holčičce říct, že my taky nechceme na věšáčcích krev a její maminka tak jaksi stojí na špatné straně barikády, protože když zakážou interrupce, zůstanou ty věšáčky jako jedna z mála možností, protože když žena skutečně  nechce být těhotná, tak to udělá naprosto jakkoliv. Ale protože zřejmě na rozdíl od její maminky víme, že tohle je spíš situace na to okamžitě odejít, neříkáme nic.

Maminka však dál trpělivě vysvětluje: „Neboj, nebude. My se za paní pomodlíme, my si s nimi budeme povídat...“

Holčička má však stupňující se hysterák, který neuklidní ani vlídný hlas její matky, jímž při pokračování pochodu do svého cíle nadále přesvědčuje naše kamarády a kamarádky, že jít na potrat je ošklivé. Co na tom, že dítě je úplně mimo, místo jeho uklidňování je třeba šířit své názory.

Dítě z něčeho takového naprosto nemůže mít rozum. Je patrné, že ani dospělí často nechápou, že jsou situace, kdy je interrupce tím menším zlem, natož aby to pobralo dítě, v jehož světě jsou jeho miminka vždy zdravá a šťastná. Že když si ve školce hrají na rodinu, mají dostatek plastových peněz (nebo je vůbec neřeší), panenka má vždy svou lahvičku mléka a peřinku, že holčička-maminka bere svou panenku na piknik nebo na čaj a ne mezi feťáky, a ten/ta, kdo hraje tatínka, jim po návratu z práce nebo hospody nevlepí pár facek a nesvalí se s nadávkami a pivem k televizi. 

Paní nám vysvětlovala, že chce, aby to její dcera viděla, protože prý až bude dospělá, tak ji ani nenapadne, že by kdy šla na interrupci. I v našich řadách se najdou ženy, které by na ni samy nikdy nešly, ale ani tak nikomu vlídně nepromlouvají do duše a nepřesvědčují je o svém názoru. To, že nejuřvanější a nejvýraznější účastníci pochodu pro život byli muži, kteří v životě nezažijí jaké je to být nechtěně těhotná, není žádným překvapením. Není ani překvapením to, že po nás tito muži (a zejména pak jeden pán, o kterém jsme se zpětně dozvěděli, že je docentem na přírodovědecké fakultě), pokřikovali, že naše těla a dělohy vlastně nejsou naše a nemůžeme tak s nimi nakládat podle sebe. Podívejte se na sestřih videa z akce:

Blábol střídal blábol a když jsme po panu docentovi chtěli nějaké vědecké důkazy pro tvrzení, která tak vytrvale hlásá před našimi obličeji, jen mávl rukou a pravil, že věda ještě nikdy nic nedokázala. Což je úsměvné, zvlášť pokud je tento pán také kandidátem věd. Soudruzi asi někde udělali chybu...

Tyto excesy mě opravdu nepřesvědčují o tom, že lidé z tohoto hnutí jsou pro-life a chtějí obětavě pomáhat. Tím, že společně s interrupcemi odmítají i jejich prevenci, což je antikoncepce a osvěta, spíš nahrává faktu, že nejsou pro-life čili pro život, ale pro-birth čili pro rození. A možná to ani nejsou ty interrupce, co je tak žere. Spíš se pánové rozčilují, že do jejich objevené chodby do středověku se nikdo moc nehrne a ženy mají v 21. století sex před svatbou, mají více sexuálních partnerů, budují kariéru a dovolují si o sobě rozhodovat až tak, že dokonce odmítají rodit. Jsem si skoro jistá, že až věda a medicína projde chodbou do budoucnosti a budou moci otěhotnět i muži (chtěně i násilím pochopitelně), budou všichni tito pánové místo pořvávání a pochodování tiše sedět doma na zadku.

A my, „zpovykané a rozmazlené feministky a feministi“ pak budeme muset „začít makat rukama“, protože už nebudeme mít komu po ulicích „šaškovat“. No co, aspoň budeme mít víc času na sebe a oholíme si ta chlupatá podpaží, žeano. ;)

Další fotografie z akce:

Autorka fotek: Kateřina Křížová
Autor fotek: Ondřej Bartoň
Autor videa: Jan Papoušek