Naivita studenta jedoucího do zahraničí nezná mezí, alespoň co se ubytování týče.
Nejdřív si milý studentík myslí, že se sice chudák bude muset uskrovnit, ale že svůj pobyt přežije na koleji. Poté, co zjistí, že k uskrovňování dojít nemusí, protože vůbec žádnou kolej nedostane, začne pomalu z tepla svého domova v rodné zemi přemýšlet, že by měl tedy začít hledat něco jiného, kde se ubytuje. Během dalších následujících dní, když mu přebývá trocha času, zabrousí na internetu na příslušné odkazy týkající se ubytování, zjistí, že existují stránky, kde je spousta studentských rezidencí se studii. Sice neví, jak je zarezervovat, ale nalezené ho uklidní, vždyť je ještě času dost. Ve chvíli kdy si odjíždějící student začne vyřizovat letenku a všechny potřebné „papíry“ k výjezdu, začíná mu docházet, že s tím bydlením to není úplná sranda, že by tedy asi měl jít a něco si zarezervovat. Tak tedy jde, zabrousí na již nalezené stránky a najednou kouká, že to studio pro dva je jen pro jednoho, tudíž i cena za studio je jen pro jednoho, že je tam spousta dalších poplatků, že neví, jak si ho má zarezervovat, a že je to stejně jedno, protože by na něj neměl peníze. Začíná se dostavovat první pocit lehké paniky: „Probůh, vždyť já už za tři týdny odjíždím a nemám kde bydlet.“
Student tedy zvýší svoji produktivitu v hledání dobrého bydla alespoň o polovinu, zjistí, že existuje něco jako spolubydlení (sdílení bytu s někým dalším), popřípadě, že se dá pronajmout celý byt. Zaregistruje se na příslušné stránky a panika zase lehce opadá, protože nabídek na byt či spolubydlení je tam dost a tak se začíná kochat těmi roztomilými bytečky a fotkami z okolí jeho budoucího bydliště. Po nějakém čase začne posílat odpovědi na vybrané inzeráty a čeká. Ale odpovědi nepřichází, a když ano, tak jsou zamítavé. Jak je to možné?
Nicméně student, který odjíždí na semestr či déle do zahraničí nemá na práci jen shánění bytu a najednou mezi vším dalším zařizováním zjišťuje, že odlétá za tři dny a nemá kde složit hlavu. Urychleně tedy hledá levné hostely, které jsou samozřejmě plné. V čirém zoufalství si pak objedná hotel, který je pro něj samozřejmě drahý, ale někde přeci složit hlavu musí.
I já jsem postupovala přesně jako naivní student. Naštěstí se nám těsně před odjezdem ozvala kamarádka (i když tehdy jsme ji ještě téměř neznaly), že jede do stejného města jako my. V rámci úsporného řešení jsme se tedy po jedné noci v hotelu nastěhovaly k ní na kolej na podlahu. A štace „na místě seženeme bydlení lépe“ mohla začít. Každý den jsem obvolávala desítky inzerátů, což mi ve francouzštině způsobovalo lehké žaludeční potíže, jak jsem byla nervózní z toho, jestli jim v telefonu vůbec budu rozumět. Trávila jsem hodiny sezením na patníku před menzou, kde se dal chytit signál wifi a hledala nové a nové stránky, nabídky, inzeráty, cokoliv. Chodila jsem po agenturách pro studenty, koupila si inzertní noviny a v noci téměř nespala hrůzou, co s námi bude. A výsledek byl pořád stejný. Buďto jsme narazily na úchyla, podvodníka či co to bylo, anebo jsme slyšely ne - na tak krátkou dobu, ne - na tak dlouhou dobu, ne - protože jste dvě, ne - protože jste studentky, ne - jsme řekly my, protože bychom to nezaplatily. Nedokážete si představit to zoufalství, když nemáte kde bydlet, jste v cizí zemi, ve škole vám moc pomoci nechtějí a nemáte moc peněz. Jediné co nás drželo nad vodou, byli ostatní lidé, co jsme potkávaly a kteří se nám snažili pomoct.
Ovšem nakonec se řešení vždycky přeci jen najde. Náhodou si našeho inzerátu, že hledáme bydlení, všiml jeden malíř a kontaktoval nás on sám. Sice je náš pokojík trochu dražší, ale nějak to snad poplatíme, máme svoje soukromí a líbí se nám tady. A kdyby nepřišlo tohle… asi druhý den po nastěhování jsem si všimla na záchodcích ve škole inzerátu: Nemůžete sehnat ubytování v Montpellier? Nezoufejte! Máme pro vás řešení! Sraz v areálu školy na trávníku ve 20:00, s sebou spacák, k snídani kořínky a zelí zajištěno.
