Cesta z Prahy se až do Berouna nesla v poklidném duchu knihy a čokoládových kaštanů.
Pavel Hofman
To, že vlak nesnesitelně píská, když zastavuje ve stanici, je normální. Ale že píská i celých pět minut, kdy ve stanici stojí, už mi přišlo poněkud zvláštní.
Počkala jsem, až vyjedeme, ale pískot neustal ani za Berounem. Vzhledem k mé četbě (Prezidentův vězeň) jsem začala pátrat po kupé, kde se to rozbité odposlouchávací zařízení nachází. Během pátrání jsem přišla na pravého původce onoho nesnesitelného zvuku – světla. Vyšplhala jsem tedy k vypínači u stropu a snažila se je přivést k rozumu šokem – neustálým vypínáním a zapínáním.
Když jsem byla v nejlepším, procházel právě kolem průvodčí, ačkoliv mi jízdenku už kontroloval, já visící u stropu a kupé blikající jako diskotéka ho přimělo navštívit mě znovu. Po vysvětlení situace jsme za chvíli u stropu šplhali oba, prý světlům svědčí, když se do nich silou praští. Dnes už vím, že nesvědčí. V tu chvíli se však natolik zvýšil hluk samotného vlaku, že omlácená světla téměř přehlušil. Bylo mi trochu stydno, že si tak stěžuji, když už pískání téměř není slyšet. Obrátila jsem se na pana průvodčího: „Víte, když jedeme tak to není tak hrozné, jen v těch zastávkách.“ „Tak už nebudeme zastavovat.“ Odvětil bez zaváhání průvodčí.
Proto se prosím omlouvám všem, kteří v pátek marně stáli ve Zdicích, Hořovicích, Kařezu a Rokycanech a divili se, proč vlak nestaví.
