Riskla jsem to… jsem knihovnice

„Budu knihovnicí,“ oznámila jsem kdysi hrdě doma při vyplňování přihlášky na vysokou školu… „Hm, nevypadáš jako někdo, kdo by pracoval v knihovně,“ odvětil tenkrát zamyšleně můj otec a nezvedl oči od knihy.

Ha, další pomýlenec, pomyslela jsem si, vždyť v knihovnách už dávno nejsou jen staré báby s přísně utaženým šedým drdůlkem, které na každého, kdo si v jejich chrámu dovolí promluvit, syčí zlověstné pšššššššššt. Nedbaje proto jeho poznámky, odeslala jsem zmíněnou přihlášku, úspěšně složila přijímací zkoušky a nastoupila do prvního ročníku na Filozofickou fakultu, pod kterou obor knihovnictví spadá.

A sláva, měla jsem pravdu, většina studentek (a sem tam nějaký student) byla normálních. To bude radost, až dostudujeme a nastoupíme do knihoven. Brýlatým a kyselým ksichtům v knihovnických službách odzvoní už docela. Můj otec totiž neměl o knihovnicích zase až tak nereálnou představu. Sama jsem jich za život několik potkala a byla jsem ráda, že některé z nich jen jednou. Více setkání bych asi nepřežila. Přesto jsem to riskla a svojí volbou jsem se hodlala zařadit mezi ně. Domnívala jsem se totiž, že to musí být jen záležitost generační, takový ten pozůstatek socialismu, jak se říká.

Uplynulo několik let a v knihovně opravdu pracuji. Prošla jsem různými pozicemi a ocitla jsem se i za výpůjčním pultem. Tentokrát ne jako dychtivá čtenářka, ale na jeho druhé straně, v pozici „služby lidu“, jak tuhle profesi nazývám. Situace se opravdu mění, neříkám, že vždy a všude, ale přesto se čtenáři v mnoha knihovnách setkávají s milými knihovnicemi či dokonce knihovníky, kteří jsou ochotni poradit s výběrem knížky, při dalších přáních či dotazech. Knihovnictví je totiž něco jako poslání, musíme mít v sobě chuť a radost z toho, že pomáháme. Jinak to nemá cenu.

Doufám, že to pochopí i zbytek těch, kterým to ještě nedošlo. Ocenění v podobě vysokého platu na nás bohužel v dohledné době nečeká. Ale úsměv vděčného čtenáře má také svoji hodnotu. Vím, že chleba si za něj nikdo nekoupí, jenže volba povolání je naše volba. V knihovně mám už delší dobu jiné zařazení, nejsem za pultem, ale přesto, když se mě někdo zeptá, co dělám, tak automaticky odpovídám, že jsem knihovnice. V 90 % případů stále ještě nastává udivená reakce:

„Nevypadáš jako někdo, kdo pracuje v knihovně.“

Možná jsme tedy ještě veřejnost nepřesvědčili, že v knihovně dělají normální lidé, kteří nestojí jednou nohou v hrobě (při vší úctě ke stáří) a netváří se, jako by právě spolkli chrousta. Možná je takových zatím ještě málo. Nevím…, občas přemýšlím, kde jsou moje usměvavé spolužačky. Chápu, že mnoho jich je na vyšších pozicích, než je ono místo za výpůjčním pultem. Jsou v kancelářích a věnují se "budování" knihovnictví zevnitř, skryty před návštěvníky knihoven. Škoda. Ale nedá se nic dělat...

Pořád ale myslím na to, co si o knihovnách a knihovnicích říká společnost a jak moc si za to můžeme samy. Střílení do vlastních řad je nejtěžší. Když někdo zaváhá nad mým pracovním zařazením, hned se zeptám:

„A jak tedy vypadá opravdová knihovnice?“ Většinou slyším něco o té nepříjemné babce s drdůlkem. Zároveň se ale dozvím, že dotyčný nebyl v knihovně už dvacet let. Bohudík, nebo spíše bohužel…? Těžko říct. Přesto jsem ráda, že jsem to tenkrát riskla a táta dnes může s hrdostí říkat, že jeho dcera dělá v knihovně. A s nemalou hrdostí určitě po chvíli dodává: „Ano, opravdu je úplně normální.“