O spánku a mizení – kniha pro ty, kteří nemohou spát…

Oněmělý listonoš, bláznivý historik, který bloudí po lese ve stopách neznámého vojáka, Ellen, jež pracuje v hamburském výzkumném centru spánku, ale sama nespí…

Její dcera Orla a Orlin dědeček Joachim. Tajemná paní Marta, která s sebou stále nosí deník v zelených deskách. Na první pohled velmi zvláštní sestava pěveckého sboru, který se začne jednoho dne scházet v Grundu, vesnici ležící při rozvětveném toku Rýna v blízkosti hustých lesů.

Kniha O spánku a mizení, jejíž autorkou je německá spisovatelka Katharina Hagena, je tou nejzvláštnější „detektivkou“, jakou jsem kdy četla. Dlouho jsem nad tímto označením váhala, protože záhada a tajemství je jen jednou vrstvou příběhu, který se před čtenářem otevírá, jako když loupete cibuli.

„Otevírám se. Zároveň však zůstávám tvrdá, to jde.“

Ellen se při jedné ze svých nocí beze spánku v myšlenkách vrací do rodné vesnice Grundu. Vzpomíná na osudové léto, které zde strávila s nejlepším přítelem Andreasem a se svojí první velkou láskou Lutzem. Toho léta Ellen otěhotněla, Lutz zmizel a Andreas přestal mluvit.

Do vesnice se Ellen ale vrací ještě jednou i ve skutečnosti, a to se svojí dcerou po dlouhých sedmnácti letech. Ellenina matka leží v kómatu a umírá. Jenže v některých lidech stále neumřely staré křivdy a probouzejí se ze spánku. Ellen si dovolila se znovu zamilovat. Ve vzduchu rezonuje „oko za oko – zub za zub“. Dojde až k naplnění tohoto prastarého úsloví, a kdo bude jeho vykonavatelem? Detektivní linie však vystupuje jakoby mimoděk mezi řádky plnými až dokonale vybroušených leitmotivů, mezi kterými vyvstává symbol bájné volavky.

„Přileť, šedý ptáku, to čekání mě unavuje a mé srdce už bije křídly, jsem připravena k odletu. Tak přileť už. Nebo nepřilétej víc.“

Katharina Hagena se vyjadřuje lehce, ale zároveň precizně s pečlivě odměřenou dávkou zádumčivé těžkosti, právě jako když pták mávne křídly a rozprostře na nebi šedé perutě. Chvilku budete mít možná pocit jisté bezdějovosti, přemíry myšlenek na úkor příběhu, ale v pravý čas vždy přijde impuls, jakési zachvění, které donutí otočit další stránku. Pomalu a líně, tak jako občas teče Rýn. V závěru ale osudy postav gradují a knihu dočtete jedním dechem. Je to jeden z těch případů, kdy dojdete na poslední stránku a máte chuť začít znovu od začátku. Užít si drobné nuance, které šly při touze po příběhu stranou.

Není vůbec lehké o jemné pavučině slov, kterou autorka v díle o spánku a mizení upředla, psát. Stále mám pocit těžkopádnosti. Možná je to jistou neuchopitelností myšlenek, pocitem, že zde není žádných vyslovených hrdinů, kterým by se dalo fandit či se s nimi ztotožnit, možná to je proto, že o této knize se nemá psát, ale musí se číst, nebo ještě lépe prožít.

„Takové chráněné dětství na venkově plné nevinných her a nekonečného dovádění a radovánek.“

„Jo, to je pravda. O kukuřičných polích, co jsme zapalovali, ti popovídám jindy.“

O spánku a mizení / Katharina Hagena; přeložil Petr Štědroň.  Brno:  Host,  2013.  269 s.