Život pod závojem

HonorédeBalzackdysiřekl: „Cítit,milovat,trpět,obětovatse,budevždyckyobsahemživotaženy.“ Jakmocsealemusíženyobětovatatrpět,abynevynechalyanijednukapitoluzobsahuživota?Tutootázkujsemsipoložilapoté,cojsemdočetlaknihuJeanSassonové-PrinceznaSultana.AčkolivnázevtétoknihybymohlkonkurovattelenoveleTisícajednanoc,nejednáseožádnoumýdlovouoperu,nýbržoautentickýpříběhjednéarabskéženy,konkrétněprinceznyzeSaúdskéArábie.TavystupujepodvymyšlenýmjménemSultana,abymohlapopsatběžnýživotarabskýchžen.Riskujemnoho-život! Honoré de Balzac kdysi řekl:„Cítit, milovat, trpět, obětovat se, bude vždycky obsahem života ženy.“ Jak moc se ale musí ženy obětovat a trpět, aby nevynechaly ani jednu kapitolu z obsahu života? Tuto otázku jsem si položila poté, co jsem dočetla knihu Jean Sassonové- Princezna Sultana. Ačkoliv název této knihy by mohl konkurovat telenovele Tisíc a jedna noc, nejedná se o žádnou mýdlovou operu, nýbrž o autentický příběh jedné arabské ženy, konkrétně princezny ze Saúdské Arábie. Ta vystupuje pod vymyšleným jménem Sultana, aby mohla popsat běžný život arabských žen. Riskuje mnoho- život!

Nejsem žádný znalec arabské kultury, proto nehodlám nikoho soudit. Chci se jen pozastavit nad fakty, které ve mně otřásly vnitřně na základě přečtení knihy Princezna Sultana- život pod závojem, jež se stala bestselerem v mnoha zemích.

Vím, že různým odborníkům na tuto problematiku by se nelíbilo, že si vůbec dovoluji srovnávat tak odlišné kultury jako je západní a východní svět. Předem se jim omlouvám, ale nemluvím z vlastní zkušenosti, ale ze zkušenosti ženy, která barvitě vysvětluje, proč se stydí za svou kulturu. Já nemůžu udělat nic jiné, než ji dát prostor vyjádřit se svobodně tak, jak to cítí sama, ne jak ji přikazují jiní. Četla jsem dost článků, kde lidé odsuzují islámskou víru, ale také dost článků, kde jsou autoři odsuzováni za to, že pohlíží na arabské ženy, jako na „chudinky“. Tito autoři se údajně pletou do věcí, o kterých ví pramálo. Proto mám tady vzkaz skutečné arabské ženy, která každý den bojuje o práva žen.

Sultanin život by se na první pohled mohl zdát jako sen- luxusní domy takřka po celém světě, služebnictvo, drahé šperky a šaty, cokoliv na co si pomyslí, může být její. Ale je to tak i ve skutečnosti? Neplatí zde náhodou staré známé- není všechno zlato, co se třpytí? Ve skutečnosti se jedná o ptáčka ve zlaté kleci. Sultana jako princezna měla určitá „privilegia“ oproti ženám ze středních a nižších vrstev, ale co se týká svobody žen, byly na tom všechny stejně. Ženy jsou zde pod nadvládou mužů- otců, bratrů, manželů a později svých synů. Pokrok sem jde velmi pomalu, proto o každodenních věcech, které jsou pro nás samozřejmostí, si může většina arabských žen nechat zdát. Vymoženost jako vdavky z lásky, zná jen velmi málo z nich. V bohatších rodinách jsou dcery přislíbeny svým bratrancům a strýcům, aby se v rodině uchoval majetek. Je ale na místě podotknout, že tito pánové jsou ve většině případů o hodně starší než jejich nevěsty. Není se ani čemu divit, když jsou dívky připraveny k sňatku od té doby, co se začínají zahalovat- tzn. od té doby, co dostanou svou první menstruaci. Ta většinou přichází kolem 12 roku. Údajně vyšel zákon, který povoluje nejnižší věkovou hranici pro sňatek 17 let, ale opravdu to tak funguje?

Pro arabskou společnost žena nic neznamená. Svědčí o tom také fakt, kdy si všichni členové rodiny přejí za potomka syna- každý ovšem z jiných důvodů. Muž proto, aby nejspíš měl komu předávat své zkušenosti a žena protože je její povinností rodit syny. Ve skutečnosti má ale strach, aby si její manžel nenašel jinou ženu, která mu syna porodí.

A co teprve smilstvo? Ženě může maximálně z pod abáje (to je, černý dlouhý svrchní oděv, který nosí saúdské ženy) trčet kotníček. Pokud by ona neznámá odhalila něco víc, je považována za provokatérku, která by se dopustila cizoložství, pokud by ji tajná policie včas nezadržela a v lepším případě ukamenovala.  To mi přijde absurdní. O mužích v Saúdské Arábii je známo, že pořádají výlety do zahraničí, kde si užívají s prostitutkami, dokonce pronajímají ve své zemi domy, kde na týden tyto dívky přijedou, aby si pánové tvorstva mohli užívat. A co smí udělat žena? Jen mlčet a v klidu přikyvovat, že to co dělají je správné. Nezlobte se na mě, ale něčemu takovému nemůžu přihlížet a dělat, že se nic neděje. Žiju na poměrně klidném kousku Země, a proto mi přijde sobecké nezabývat se něčím, co se mě netýká.

Mohla bych tady psát o mnoha dalších věch, jako je např. znásilňování mladých dívek, cenzura západního i tuzemského tisku nebo mimo jiné kradení dětí na orgány, ale o této problematice vím příliš málo, abych se pustila do tak složitého tématu. Mým záměrem nebylo očernit arabské muže, jen chci připomenout nám všem, kteří jsme svobodní, že tomu tak nemusí být všude. Neutíkejme před problémy, které se nás netýkají. Dejme prostor i ostatním vyjádřit se svobodně a žít klidný a radostný život.