Jednou z nejhorších věcí v životě je- srážka s blbcem

Ať chceme nebo ne, náš život se neodehrává ve vakuu, a tak se čas od času setkáváme s lidmi. Mnohdy jsou to lidé přátelští, se kterými trávíme spoustu času. To je přirozené - proč bychom trávili čas s někým, s kým nám není dobře. Po čase se z toho může vyvinout přátelství na život a na smrt. Nebo třeba už při první schůzce potkáme člověka, který nám je neskutečně blízký a máme pocit, že ho známe věčnost. Z toho pak většinou vzniká láska. 

Co ale dělat, když se rozhodnete osamostatnit od rodičů, přestěhujete se na privát, kde už na vás čeká poměrně „milé“ stvoření? Že se nejedná o žádnou křehotinku, zjistíte hned, když vám na pozdrav odpoví slovy: „Nemysli si, že z nás budou kamarádky. Já jsem se sem nepřijela seznamovat, ale studovat.“ V ten moment máte chuť vzít do zaječích nebo alespoň dotyčné ukázat dveře.  Než stihnete ze sebe vykoktat rozumnou větu, už na vás sype další informace, proč si vybrala právě postel a stůl u okna.  Že ji vůbec nezajímá váš názor, je vám víc než jasné. Zabručíte si pod vousy, že je nejspíš slečinka nějaká citlivá a chováte se k ní tak, jak vás obeznámila na začátku shledání.

Jelikož jsem tvor přátelský, občas mi to nedalo a pokusila jsem se s ní navázat kontakt. Musím přiznat, že sem tam jsme nějaké to slovo prohodily. Několikrát se mi také svěřila s dosti citlivými záležitostmi. Později se ale ukázalo, že jsem raději měla být hluchá, protože tato dívčina má nejspíš špatné zkušenosti z předešlých kamarádství a myslí si, že při první příležitosti půjdu a všem to řeknu. To se ve mně ale škaredě spletla. Umím mlčet jako hrob a dokonce po tom všem co mi provedla, jsem to na ni nepráskla. Ovšem co čekat od člověka, který má nejspíš lidi zaškatulkované do krabičky s názvem „všichni stejní“.

Proč se jí vůbec zabývám? Nevím… Asi je k politování. Neřeší nic jiné než jídlo a sport. Pro život je absolutně nepoužitelná a nejspíš si myslí, že se z ní stane velká holka, když si bude své komplexy vybíjet na jiných. Jenže mě nebude poučovat o tom, co jím či nejím nebo jestli cvičím či necvičím. Co absolutně nesnáším je, když na mě někdo při jídle hledí. Při každém jejím pohledu na mé nafukující se tváře mám pocit, jako bych měla minimálně 250 kilo. Přitom mám naprosto normální postavu, která se sice od té její velice liší, ale to není divu, když kromě hromady zelí, kedluben, mrkve a dalších podobně vydatných potravin nic nejí. A tady je nejspíš kámen úrazu, proč mi jí je líto. Je tomu už sice delší doba, ale kdysi jsem se ocitla na pokraji sil- bojovala jsem s anorexií, která naštěstí nedospěla do příliš závažné fáze a díky pomoci mé rodiny jsem se z toho dostala. Dnes můžu říci, že je to za mnou. Proto se snažím pomoct i jí, která teď asi prožívá něco podobné co já před pár lety. Jenže ona o mou pomoc nestojí. Místo vděku se mi od ní dostává jen výsměch a urážky. Jednou se mi svěřila, že už je to za ní, že teď už jen ví jak jíst. Je to její věc. Pak ať se ale nediví, že všichni, kdo můžou, se od ní stěhují.

Než jsem tuto slečnu poznala, byl ze mě poměrně klidný člověk. Jenže po několika měsíčním soužití s ní by nevydržel ani člověk s nervy ze železa, a tak se není čemu divit, když můj pohár přetekl. Tak „moje drahá spolubydlící“ sbohem. Snad potkáš tolerantnějšího člověka, který bude snášet Tvé náladičky. Já se stěhuji!