Na internetu neustále probíhají diskuze studentů na téma povinná četba. Mnoho z nich se vyjadřuje spíše negativně k seznamu knih, který obdrželi ve svých školách. V povinné četbě vidí jakési nutné zlo, které má za úkol co možná nejvíce znepříjemnit studium.
Před zavedením státních maturit řada žáků docela úspěšně ignorovala vypracovávání čtenářských deníků, protože jednoduše a dobře věděli, že je to k ničemu a žádný větší postih jim za to nehrozí. Ti „svědomitější“ si aspoň na internetu vyhledali potřebné informace a zkopírovali si je do deníků. Našla se jen hrstka, která opravdu nějakou tu knížku ze seznamu přečetla.
Důvody jsou různé. Nejzásadnějším z nich je určitě malá atraktivnost nabízených děl. Ty jsou navíc často psány zastaralým jazykem, který může být pro dnešního čtenáře těžko „stravitelný“, doplněným o dlouhé lyrické a popisné pasáže. To samozřejmě není případ každé knihy, problémem ale je, že když už se taková najde, mladí čtenáři mají pocit, že se zabývá naprosto nezajímavým tématem. Mezi nejneoblíbenější patří především básnické sbírky a alegorické knihy. Je ale taky možné nalézt pár děl, která se setkávají s pozitivními ohlasy. Mezi ně se především řadí romány s námětem druhé světové války, antisemitismu a samozřejmě lásky.
Trend je takový, že už ani menší děti nesáhnou po své oblíbené knize, jelikož mají v dnešní době o mnoho více možností, jak trávit volný čas. Celá pětina z nich uvádí, že četba je ztráta času. Každé třetí dítě čte jen z donucení a právě to také může vést ke zprotivení četby. Pokud si tedy dítě vytvoří tento odpor k literatuře, pak se nemůžeme divit, že se to na střední škole nezlepší.
V důsledku zavedení státních maturit se ale už žádný student nevyhne přečtení alespoň pár knih. Nová maturita je totiž prakticky postavená na znalosti jednotlivých děl, která jsou zveřejněna na seznamu. Právě o jedné z nich potom minimálně deset minut vypráví, popisuje děj, charakterizuje postavy a vyjadřuje svůj vlastní názor. Úspěšným předpokladem je tedy dokonalé povědomí o vybraném díle, což je obrovský rozdíl oproti minulým létům, a proto by se povinná četba neměla podceňovat.
Nicméně pro řadu lidí stále zůstane povinná četba něčím nepřekonatelným a naprosto odporným. Není tomu dávno, co jsem se do této skupiny řadila a byla její zarytou odpůrkyní. Nechci tím říct, že mě nebaví číst. Právě naopak. Ke svým oblíbeným autorům se pořád ráda vracím, ovšem většina mi v povinné četbě chybí. Jmenovitě za všechny: Agatha Christie! Nevím, jak vypadal váš seznam povinné literatury, ale mně tam Christie chyběla. (Podotýkám, že mám své oblíbence i mezi jmény z povinného seznamu).
Nicméně po přečtení několika povinných knih musím uznat, že ve mně hodně zanechaly. Dva měsíce před maturitou, kdy jsem z neustáleho polemizování o (ne)státních maturitách byla hodně vystresovaná, jsem se odhodlala přečíst několik let odkládanou knihu- Jeden den Ivana Děnisoviče, od Alexandra Solženicyna. Autor popisoval jeden den strávený kdesi na Sibiři v gulagu. Na 310 stranách vypráví naprosto všední zážitky, které se opakovaly každý den – hlad, zima, mučení, tvrdá práce, nemoci, beznaděj, bitky a mnoho jiného. Po přečtení poslední stránky jsem si uvědomila, že mám veliké štěstí, když můžu přijít domů a v klidu se učit na maturitu. V ten moment mi to neuvěřitelně pomohlo, namotivovalo mě to a pomohlo překonat krizi.
Knihy, i když jsou občas napsány jazykem, který se nám zdá nesrozumitelný, jsou poučné a aktuální i dnes. Je škoda, že většina lidí má negativní zkušenosti s povinnou četbou, za které mohou někdy zbytečné předsudky. Možná by nebylo na škodu, je překonat a zkusit něco nového.
