Titulek jako vyšitý pro blížící se „dušičky“, čili svátek zemřelých. Přitom jeho původ není vůbec poetický a ani trochu hřbitovní. Tato věta mě ohromila pokaždé, když jsem na fakultní knihovně ukončila kopírovací proces. „Čekám na zúčtování...,“ informovala mě mašinka. Deset stránek, to je prosím patnáct korun. Děkujeme, na shledanou, přijďte zas.
KoLenka
K onomu zúčtování, tentokrát už ale opravdu konečnému, mám ještě jeden zážitek. Šli jsme tenkrát do kina, takového toho multi, co je nasáklé vůní popcornu, vyznačuje se úžasnými zvukovými a jinými efekty a lidem nabízí omamné pohodlí, které má za úkol odvést pozornost od jakéhokoli zúčtování, zejména od toho, které člověka čeká u pokladny.
Vybrali jsme si kasovní trhák Piráti z Karibiku, díl druhý, Truhla mrtvého muže. Ten nedávno běžel i na jedné naší komerční televizi, takže si možná na příběh točící se okolo postavy podivného Davyho Jonese vzpomenete. Ve zkratce řečeno, tento člověk se kdysi nešťastně zamiloval do bohyně Kalypsó a protože bolest srdce byla pro něj nesnesitelná, vyrval si příslušný sval z těla. Od té doby žil v podobě jakési chobotnice na lodi jménem Bludný Holanďan, jejímž byl kapitánem.
Posádku si Davy vytvořil z polomrtvých námořníků, které vytahoval z moře poté, co se ta či ona loď pohroužila ke dnu. Tonoucí muže ovšem nezachraňoval z lidumilství. Naopak. Nutil je otročit na své lodi pod zajímavou pohrůžkou. Ano, opravdu mi přišla zajímavá. Davy totiž námořníkům vyhrožoval smrtí. Ale ne smrtí jako koncem života, ale smrtí, jako okamžikem, který je postaví tváří v tvář jejich dosavadnímu pobývání na tomto světě a zejména tváří v tvář špatnostem, které v průběhu let napáchali. Vyhrožoval námořníkům odplatou za jejich hříchy. Ne snad, že by on sám rozhodoval o této odplatě. Ale vycítil strach zoufalých mužů z přicházejícího zúčtování (a jsme u toho). Doslova Davy slizkým hlasem říká: „Bojíte se smrti? Bojíte se temné propasti? Vaše skutky budou odhaleny? Vaše hříchy potrestány? Mohu vám nabídnout... únik.“ "(Do you fear death? Do you fear that dark abyss? All your deeds laid bare? All your sins punished? I can offer you…an escape.") Tímto únikem se myslí otročení na jeho ďábelské lodi.
Kdo by Davymu na tak sugestivní otázky mohl odpovědět ne? Zdá se, že žádný ze skupiny zachráněných námořníků. Ale jeden chlapík na plátně se našel. Byl to ten úplně poslední v řadě, ten který v rukách žmoulal růženec. Samozřejmě. Protože křesťanská odpověď zní NE. (Podobně by ovšem mohla znít například i odpověď ateisty či epikurejce, i když ti by měli zásadně jiné důvody. Já ale protentokrát zůstanu u těch křesťanských.) Tento maličký detail mě opravdu zaujal a od té doby jsem přesvědčená, že ve štábu Pirátů z Karibiku byli nějací křesťané. Nebo alespoň lidé, kteří o této víře něco ví.
Ale zpátky k našemu zúčtování. Jak to, že tento poslední námořník mohl říct: „Nebojím se smrti,“ a raději podstoupit tuto definitivní zkušenost, než aby sloužil sto let na podivné lodi ještě podivnějšímu chlápkovi připomínajícímu spíše ďábla? (Tato konotace je na místě, protože jméno Davy Jones není úplně smyšlené. Pochází ze starých námořnických bájí, v nichž označovalo temnou sílu mořských hlubin.) Že by si byl natolik jist svým čistým štítem, svým dobrým křesťanským životem, za který mu žádný trest nehrozí? Na to nevypadal. Nepůsobil sebejistě, i na něm byly vidět obavy. Jenže pořád svíral a žmoulal ten svůj růženec. Přemohl strach, protože věřil, že cenu za jeho hříchy už zaplatil někdo jiný. Věřil v Boží odpuštění skrze ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista.
Tolik má dušičková meditace nad Piráty z Karibiku. Závěrem ještě dodatek: Kopírka ve fakultní knihovně mi nikdy nezapomněla připomenout, že čeká na zúčtování. V duchu jsem jí vždycky odpovídala: „Milá kopírko, já taky.“
