...tak černé nebo bílé...????

Předchozí  blog vyvolal diskusi, v níž s mnohým nesouhlasím. Mým záměrem nebylo vyvolat bouřlivou diskusi plnou ataků, které leckdy hraničí s mezí zákona. Mým záměrem bylo jen tiché pokrčení ramen. Poukázání na to, co vlastně všichni vědí. Totiž poukázání na fakt, že zorientovat se, co je přiměřenou a nepřiměřenou obranou, co je pouhou lumpárnou či rasově motivovanou diskriminací a co je ještě obhajitelné a co už je mimo zákon, je někdy strašně těžké a zákon ne vždy nahrává těm oprávněným, ať už je barva jejich pleti jakákoliv.

Bylo mi pět let. Bydlela jsem na ranně socialistickém sídlišti, které s klidným srdcem nazvu bílým ghettem. Socialisticky pracující mladí rodičové spokojeně hleděli z oken svých novotou vonících bytů na své děti, které lítaly po ulicích, hrajíce si vybíjenou, skákaje přes gumu či přes křídové panáky na chodníku a vesele vyřvávaje své „Cukr, káva, limonáááda, čaj, rum, BUM!!!“ Všichni byli spokojení a život běžel poklidně monotónně. Bílé děti se běžně šikanovaly navzájem, jen se to tehdy ještě nenazývalo šikanou. Bílé děti po dětsky krutém způsobu dávaly sežrat svým soukmenovcům jakoukoliv odlišnost a bylo jedno jestli šlo o tělesnou hmotnost, výšku, brýle či invalidní vozíček. Byl jsi jiný, byl jsi terčem posměchu a že v tomhle jsou děti kadeti a vždycky budou.

A terčem posměchu byla i jediná snědá rodina v tomto sněhobílém ghettu. Tato rodila se skládala z manželského páru a třech dětí. Jejich byl voněl novotou stejně jako byty ostatních nájemníků, byl stejně čistý a děti chodily stejně upravené jen měly možná o něco poctivější školní docházku než děti bílé a co především...., nikdy neřvaly na ulici své „Cukr, káva....“ Neměly s kým řvát. Byly outsideři. Absolutní. Tehdy se to ještě smělo a slovo rasismus byl jen výraz ze slovníků cizích pojmů.

Jejich máma byla permanentně nešťastná,  neboť neuměla svým dětem vysvětlit, že ani tak nevadí, že jsou cikání (slovo „róm“ jsem tehdy ještě neznala), že vadí, že jsou prostě jiní. Stejně jiní jako Maruška z vedlejšího bloku, které po narození dali lékaři prázdnou kyslíkovou masku a má nevratně poškozený mozek. Maruška byla tělesně i psychicky postižená a oproti snědým dětem byla možná ve výhodě, protože jí posměch a ukazování prstem bylo úplně lhostejné. Byly jí lhostejné i děti snědé a tak nikomu z uvedené skupinky nevadilo, že si tak nějak padli do oka. Nejstarší z cikánských dětí občas bralo Marušku na invalidním vozíku ven před dům a Maruška s úsměvem sobě vlastním pozorovala malá cikánčata, jak chytají na tehdy ještě nesečených loukách motýly, jak pletou věnečky z pampelišek a cikánčata byla ráda za každý Maruščin úsměv, který nebyl moc častým jevem.

Cikánská matka tvrdošíjně doufala v zařazení svých dětí mezi ty bílé a tak malí snědí caparti co chvíli nosili stařenkám tašky, hlasitě až překotně slušně zdravili kolemjdoucí a v prostředcích MHD teatrálně pouštěli sednout si starší lidi.

Tehdy mi to bylo úplně jedno. Tehdy jsem to nevnímala. Tehdy jsem jen pochopila, že mí bílí kamarádi mi vytkli a dlouho neuměli odpustit, že jsem si jednoho dne na pískovišti přisedla k cikánské trojici a zvláštní Marušce a jen tak se s nimi bavila o tom, že bábovky se dají dělat jen z mokrého písku a že písek přesetý přes síto se jmenuje „hlaďan“. Tehdy jsem ještě netušila, že nebýt rasistou může být stejně nevděčná role, jako jím být...