Obyčejně neobyčejné

Je a není to klišé. Co se má dít, se neděje a co by se dít nemělo, se započne rázem.

Chtěla jsem se tomuto oduševnělému  příspěvku vyhnout, navíc takhle před Vánoci působí ještě kýčovitěji než jindy. Ale když nějaká emoce buší do stěn Vašeho srdce dny a noci a chce ven, tak ji občas pustíte. Někteří.

Všichni si neustále přejeme „zdravíčko“ „štěstíčko“ „lásku“. Všichni to myslíme zcela vážně, ale většina pochopitelně sklouzává k onomu „...no však víš bla bla bla...“. A všichni máme někdy pocit, že se nám něčeho z toho nedostává. Držkujeme na život, na politiku, na zaměstnání, na nedostatek peněz. Mnohdy máme i pravdu, často jsme oběťmi zákonu padajícího hovna či jsme empirickými testovateli pořekadla o neštěstí, které nechodí po horách. Ale jen nemnoho lidí okusí a ví, jaké to je, když se opravdu ono pořekadlo stane pravdou.

Sama jsem tlama nevymáchaná, protivná věčně nas...štvaná ženská. Jako mnoho jiných maminek uhoněná, zničená, umluvená a strašně vyšťavená každodenním praktickým životem. Tím obyčejným rutinním. Tím hezkým.

Ovšem v rámci životního školení nás osud zkouší ještě i z jiných předmětů z těch, na něž se nedá připravit a dává nám okusit hořkou pachuť opodstatněnosti v podobě dnů, kdy už skutečně můžeme nadávat  a máme na to absolutní právo.

Já v těchto dnech nenadávám, necítím vztek ani potřebu křičet. V těchto dnech rychlým mrkáním víček úspěšně rozháním slzy a s hlubokými nádechy přemýšlím o tom propastném rozdílu: když po horách a když po lidech.

Vůbec nepatřím mezi těžce zkoušené, vídám je a potkávám a tehdy ani mrkání víček nikterak nepomáhá, protože když spatříte na vlastní oči příliš blízko moc bolesti a bezmoci druhých, stydíte se za tu svou. Oproti nim strašně malichernou. Role se otočí a zatím co oni svůj těžký úděl bez problémů rozmrkávají, Vám vyhrknou oči slané potůčky a jediný pohled do jejich knihy osudu Vaši duši rozloží na kapky deště.

A ti šťastní, jímž štěstěna sedí na hřbetech, drží se zuby nehty a je jí dobře, Vás plácají po zádech a s trochou lítosti a trochou obdivu říkají, jak jste dobří, jak to dáváte, jak si neumí představit, že by to oni sami zvládli... a Vy... pocítíte vztek sami na sebe, neb rázem nechápete, na co jste to (odpusťte mi ten výraz, ale patří sem) do prdele to minulé léto tak strašně nadávali?!?!

Tehdy Vám totiž nikdo neukázal ten jediný pohled do Vaší vlastní knihy osudu, jak bude vypadat v létě následujícím.

Denně se zkuste zamyslet nad tím, co máte a co byste mohli ztratit. Stanete se lepšími lidmi.