Být nejlepší manželkou na světe je úplně jednoduchý

Se mnou puberta nemlátila. Já ji prožila důstojně. Byla jsem psychicky zcela vyrovnaný jedinec, velmi uvědomělý jedinec. Bylo mi jasné že věci, které vím já, ví jen málokdo. Bylo mi jasné, že umím číst mezi řádky a jsem prozíravější než sama prozřetelnost. Bylo mi jasné, že jsem chodící výkladní skříní lidských ctností. Všech. Akorát jsem na to byla sama. Nést celý tento balvan inteligence a uvědomění, když všichni okolo jsou tupci, pokrytci a pitomci, je hrozně těžké. Člověk by skoro propadl depresím. Pohybovala jsem se od dětství ve světě dospělých a v jednom si udělala jasno – s tím co vím, budu jednou nejlepší manželkou na světě.

Hodiny, týdny, roky jsme byli parta pubescentů pasivními účastníky koloběhu života dospěláků a nechtěnými posluchači jejich rozmluv. Znala jsem historii celých rodinných klanů, kdo a proč si koho vybral za životního partnera. Jak dlouho a proč se komu (ne-)dařilo počít dítě. Co koho vedlo k pořízení si milence a co koho přivedlo k prozření, že nejlíp je u původního partnera (případně u maminky). Co je úplně nejlepší na tom (ne-)být single.

Měla jsem v tom absolutně jasno. Až najdu toho pravého, až najdu muže svých snů, budu náš vztah hýčkat po celý život. Budu pozorná, laskavá a bedlivě naslouchat radostem i starostem svého chotě. Budu vždy usměvavá, upravená, budu dbát elegantního a decentně vyzývavého odívání, budu dbát o svůj vlas i pleť. Budu skvělou snachou rodičům svého muže. Budu nejlepší možnou matkou dětem svého partnera. Budu mu tím nejlepším, co jej v životě mohlo potkat.

Byla jsem přebornicí v „nikdování“. Nikdy nebudu jak dcera inženýra Straky, u níž je jedno, jestli jde nakoupit nebo se smetím nebo ryje předzahrádku, neboť vždy nosí seprané tepláky a vytahané triko, ve kterém její už i tak posmutnělé poprsí visí jak smuteční vrba až do úrovně pupíku. Nikdy nepůjdu v šest ráno se psem, tak jako chodí paní Ivana z přízem. Nenamalovaná s mastnými vlasy a k tomu nechutně ukusuje krajíc chleba se sádlem, protože nahání každou minutu. Nikdy si nebudu vztek a frustraci vybíjet na svém protějšku jen proto, že ke své obrovské smůle zapomněl vyzvednout oblek z čistírny.  Nikdy nebudu svému manželovi vytýkat jeho kamarády, jak to dělají úplně všechny ženy které znám. Nikdy se mi nemůže stát, že mě bude bolet hlava. A nikdy nebudu slepice pipina a kvočna, která v hloučku stejně pitomých kvočen kvoká o nesmyslech a kvůli samotnému kvokání jim skutečný život utíká mezi prsty.

No na ryzosti mého charakteru se od dob puberty naštípla už kdejaká kostička, sem tam si páteř mých ctností zlomila nějaký ten obratel a mé „nikdování“ trpí silným Alzheimerem.

Ať zapíchnu prst kamkoliv do pomyslné časové mapy mého života po narození druhého dítěte, stisknu tlačítko „play“ a přehraji si zpětně kterýkoliv obraz z onoho období, naleznu odpudivou ženštinu s kruhy (co s kruhy – s pytli!) pod očima, rozcuchanou nenalíčenou soustavně zívající a požírající prášky proti bolestem hlavy. Zhlédnu bytost, která neustále jen vříská a piští po jednom či druhém dítěti. Když do onoho obrazu vstoupí manžel (ano ta milovaná bytost), chytne emoční labilní spršku, ač vůbec žádný oblek v čistírně nezapomněl. V této reality show vidím fuchtli klopýtající po bytě mezi desítkami rozházených hraček, knížek a plyšáků soustavně dlachnící v rukou dětské poblité oblečky či pokaděné plíny. Vidím torzo uvědomělé puberťačky, která se k zubní hygieně dostává zhruba kolem 13.00 hod. (což tolik nevadí, protože snídaně se do té doby nemá šanci uskutečnit). Vidím cyklus pěti nevkusných vytahaných košil, které byly vybrány jakožto jediné vhodné ošacení pro několik měsíců kojení. Vidím šuplík propadlých permanentek do posilovny, dávno neplatného předplatného do divadla, vidím stoh rozečtené beletrie ale i konverzaci angličtiny, která zapadá a ještě dlouho bude zapadat prachem (a až si na ni udělám v důchodu čas, zjistím, že jsem zapomněla číst a psát).

A když toto DVD posunu ještě o jednu kapitolu dál, vidím partičku stejně strhaných unavených a zničených kvočen, které hřímají na krutosti mateřské dovolené a ve vedlejší místnosti sedí mladší sestra jedné ze slepic, znechuceně těmto nesmyslům naslouchá a říká si: „Já nikdy....“