K blondýnám mám speciální vztah. Ačkoliv si myslím, že moje vlasy jsou hnědé, pouze s občasnými světlými pruhy (tedy melírované), když se mi to zrovna hodí, neváhám se nad věci povznést s výrokem: No jo, jsem blondýna.
V praxi to občas může ulehčit život. Pokud přijedu autem do servisu a něco po mě chtějí vědět, rovnou odpovídám ve stylu – tady máte klíčky a odpověď si zjistěte sám, to víte, blondýna. Možná po té nálepce prostě sahám, když si zrovna nechci namáhat hlavu a řešení situace mám chuť hodit na někoho jiného. Pak mi nevadí to použít, ale obecně se této nálepce bráním, protože JÁ MÁM HNĚDÉ VLASY :).
Sem tam se mi ovšem podaří něco, co přesahuje běžný rámec blbosti, jinak to asi říci nejde. Touto historkou zaručeně bavím už několik let, odehrála se v roce 2009, kdy jsem rekonstruovala malou kuchyň.
Bydlela jsem sama a s každým nesmyslem spojeným s rekonstrukcí obtěžovala tátu. Na řadu přišla tehdy kuchyň. Než jsem se vypravila do kuchyňského studia, abychom tam dali dohromady nějakou sestavu, bylo potřeba kuchyň samozřejmě změřit. Respektivě změřit prázdný prostor, kam následně umístíme kuchyň. V tehdy poloprázdném bytě se věci jako metr nebo jiné podobně užitečné věci nevyskytovaly. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že zdvihnu telefon a zavolám zase tátovi, ale pak jsem si řekla, že tohle je moc velká pitomost, abych ho kvůli tomu hnala přes celou Prahu. Dneska si říkám, že nejjednodušší by asi bylo zazvonit u sousedů. Nicméně na Praze je šílené to, že své sousedy nemusíte vůbec znát. Tedy je vám pak i těžko zazvonit na něčí dveře s prosbou o půjčení metru či soli nebo jiné věci, která zrovna jako na potvoru došla.
"Jsem velká holka, tohle zvládnu sama," řekla jsem si tenkrát. Ale jak? Zhodnotila jsem veškeré pomůcky, jež byly aktuálně k dispozici a nakonec zvítězil jako pomocník papír A4. Papír má přeci svůj standardní rozměr a lze jej tím pádem využít k měření. Podotýkám, že šlo o naprosto měkký papír vytržený z bloku. Dle svého nejlepšího svědomí jsem „odpapírovala“ mezeru vytyčenou pro kuchyň. Už si nepamatuji přesné číslo, ale řekněme, že mi vyšlo 9,5 x A4. Potom jsem neohroženě na internetu našla rozměry A4 a vynásobila. S výsledkem jsem se vydala druhý den do kuchyňského studia, kde jsme celkem bez problémů poskládali sestavu do vyměřeného rozměru. Když na to vzpomínám, pamatuji si na bleskovou myšlenku, že jsem si tenkrát říkala, jak to ještě pro jistotu přeměřím, až se dostanu k pořádnému metru. Abyste mi rozuměli, já jsem ten papír prostě jen otáčela, nešlo o nějaké precizní odměřování s tužkou v ruce. Samozřejmě na řádné přeměřování už nedošlo.
Vše jsme objednali a za pár týdnů byla dodávka a montáž. Když jsem viděla zabalené díly vyskládané na podlaze, napadlo mě poprosit montéry, zda by pro jistotu ještě prostor nepřeměřili, než začnou vybalovat. „Přeci jen si nejsem jistá, zda jsem to přesně změřila.“ Upřímně, když jsem tohle říkala, pevně jsem doufala, že mám zbytečné obavy. O to větší bylo moje překvapení, protože rozdíl dělal plných 10 cm. Prostor pro kuchyň byl o celých 10 cm menší než dovezená sestava. Oba pánové se mě logicky ptali, jak jsem došla k tomu špatnému rozměru. Potom se upřímně zasmáli a doporučili mi zavolat zpátky do studia, zda by to šlo všechno naskladnit zpět, tedy nerozbalené vrátit a udělat novou sestavu se správným rozměrem. Při další návštěvě mě ve studiu vítali s úsměvem od ucha k uchu, bylo mi tedy jasné, že montéři si historku nenechali pro sebe. Nic jiného bych ani nečekala.
Situace byla řešitelná, doplatila jsem navíc nějakých 1500 Kč a kuchyň byla brzy hotová. Po tom všem jsem měla potřebu se o historku s někým podělit a první byl můj táta. Myslela jsem si, že ho prostě pobavím. Opak byl pravdou, dostala jsem úplně normálně vynadáno, že to není možné, že toto má být jeho dcera. Vlastně mě teď napadá, že jsem se z toho nepoučila, pořádný metr doma nemám ani dnes :)
