Nevím, zda se to týká i pánů. Předpokládám, že asi trochu v menší míře. Tlak na štíhlou postavu je v dnešní době asi na obě pohlaví, nicméně zaměřím se na to z toho ženského pohledu. Ostatně, ráda bych se podělila o své zážitky.
Kila nahoru a dolů...
Spousta holek to asi zná, zrovna jsme se nenarodily na té hvězdě zvané „hubená jako lunt, může se cpát, čím chce a přece nepřibere.“ Dlouho jsem si myslela, že takové holky ani nejsou, ale vážně jsou, měla jsem pár spolužaček tohoto typu. Co naplat, dobrot je okolo nás spousta a skoro to někdy vypadá, že všechno to dobré je zároveň i kalorická bomba. A tak se pomalu obalujete a obalujete.
Rovnou řeknu, že jsem ten typ, co tloustne i při pohledu na čokoládu. Chce to pohyb, prostě spoustu pohybu. Tak se to dá vyvážit, když se nehýbu, rychle přibírám. A pak jsem ve stresu. Jasně, kolikrát jsem si říkala, že se na to věčné snažení o štíhlou postavu můžu prostě vykašlat, pokud se cítím fajn. Kecy, prostě mi to nedá. Všude kam se podíváte, jsou hubené a dokonalé modelky. Kluci moc nechtějí chodit s holkama, co mají pneumatiky okolo pasu. A pak je tu samozřejmě zdraví. Ať chci nebo ne, musím připustit, že když se zadýchám po pár schodech, asi to není úplně optimální. Jasně, taky nechci, aby to se mnou ve čtyřiceti švihlo.
Rodiče mají samozřejmě na své děti vliv, příklad takového vlivu je můj táta. Miluje super štíhlé typy holek. Kolikrát jsem od něj slyšela něco jako: Ty už zase něco jíš? Zase se cpeš sladkým? Ono se vám to dřív nebo později dostane pod kůži, i když úplně nechcete. Nevím, ale tak nějak postupně jsem díky tomu získala pocit, že jsem něco míň než ostatní, protože mám nějaké to kilo navíc. Tátův „zhoubný“ vliv byl nejvíc vidět, když přišla jeho druhá žena do jiného stavu. Hlídal jí, aby náhodou moc nejedla a nezřízeně netloustla. Nepřišlo mu vůbec divné, říkat jí, věci jako: Ty už se zase něčím krmíš, vždyť jsi jedla před chvílí. Pokračuje to dodnes, jejich děti si o sladké nikdy neříkají tátovi, ale vždycky mámě.
Pak tu máme diety. Prostě někdy už jsem se na sebe nemohla podívat a přišla jasná reakce, budu držet dietu. Našla jsem se tehdy v dělené stravě. Zhubla jsem hodně a držela jsem se dlouho. Ale jak to tak bývá, jednoho krásného dne ochutnáte nějaké to zakázané ovoce a moje bariéry se protrhly. Byla jsem jako utržená ze řetězu, cpala jsem se vším možným „zakázaným“ a zaměřila jsem se na odříkanou čokoládu. Další problém bývá alkohol jako nepřítel hubnutí, ale ten mi tenkrát ještě nechutnal, takže aspoň bylo o problém méně. Přibrat jsem logicky zase nechtěla. Z rovnice pokřivené mládežnické logiky mi vzešlo jediné řešení: budu jíst a pak zvracet. Když to rychle shrnu – je to blbost. Člověk se akorát ničí, vysiluje to a dlouhodobě je to stejně neudržitelné. Nehledě na nemalou časovou investici, kterou si to žádá, pokud to chcete dělat "pořádně". Někdo toho možná nechá sám, někdo potřebuje pomoci. Mně pomohl kamarád. Nejdřív mě svojí snahou děsně štval, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Ačkoliv jsem v tom nelítala dlouho, nějaké menší následky to má dodnes.
A tak pořád nahoru a dolů. Jídlo, diety, snažení udržet se ve formě. Každému vyhovuje něco jiného. Asi máme všichni nějaký ten režim, který nám umožňuje udržovat se ve formě. Já jsem prostě časem byla nucená uznat, že nic kromě sportu není dlouhodobě účinné. Překonat lenost není jednoduché, ale úspěchy se časem dostaví. Výčitky svědomí dneska nemám ani tak z přejídání se sladkým, ale z absence v posilovně, nebo když dlouho nejdu běhat.
A možná to vůbec není jen holčičí záležitost. Jen bych si přála, aby holky a kluci nebyli v dospívání pod takovým tlakem okolí. Může to nadělat spoustu škody, ze které se nemusí taky úplně vzpamatovat.
