Nepamatuju si, jak jsem se narodil, ani kdy to bylo. Byl jsem u své maminky a sourozenců a pořád jsme si hráli a poznávali svět. Když nás zmohla únava, tak jsme se k sobě přitulili a usnuli.
Jednoho dne mě moje lidská maminka z našeho domečku odnesla někam pryč. Bylo mi moc smutno. Za maminkou i za mými sourozenci. Plakal jsem. Chci zpátky.
Vzali si mě lidé, které jsem vůbec neznal a odnesli daleko od mého krásného dětství do skutečného, velkého světa, kde je všechno cizí. Nový svět, nové pachy, nový páníček a panička. Nic neznám. Ničemu nerozumím. Je mi smutno. Jsem tu sám.
Jen co jsem se dostal do nového domova, všechno jsem prozkoumal. Našel jsem spoustu zajímavých věcí. Nejlepším objevem pro mě byly pantofle mého nového páníčka. Hned jsem mu jednu ukradl a začal utíkat. Hru na honěnou zná snad každý! Páníček se ani ale nepohnul, asi tu hru nezná. Já ho to naučím!
„Koukej, co pro tebe mám,“ skláněl se ke mně můj nový páníček. Copak to bude? Dobrůtka, abych nebyl tolik smutný? Anebo hračka, abych se bez brášků a sestřiček nenudil? Vrtím šťastně ocáskem. Konečně si mě všimnul, ten nový páníček. On je tak hodný. Asi ho začínám mít rád. Když si na sebe zvykneme, všechno bude jinak. Budeme si spolu pořád hrát a pak se a když nás to unaví, tak se k sobě přitulíme a usneme. Moje psí maminka říkala, že lidé jsou hodní a že se jich nemám bát. Asi měla pravdu.
Nový dáreček se mi ale moc nelíbí. Dostal jsem divnou věc na čumák. Páníček říkal, že je to pro mé dobro. Od toho dne jsem tuto divnou věc dostal na čumák vždy, kdy jsme šli na procházku. Co je dobré na tom, že si nedokážu olíznout ani čumáček?
Čas letí rychle a já rostu jako z vody. Jsem už velký kluk, prý mi je už něco přes půl roku. Nevím, co to znamená, ale už se moc těším, až začnu zase poznávat svět. Zatím musím chodit hodně blízko u svého páníčka a taky musím nosit tu strašnou věc na čumáku. Nemám zatím žádné kamarády, ale to se jednou jistě změní. Ostatní pejsci, které potkáváme, si se svými páníčky hrají. Běhají daleko, hodně daleko a zase zpátky. Chválí je a dostávají dobrůtky, které tak lahodně voní na dálku.
Taky bych chtěl mít takový život, ale ještě musím počkat. Doufám, že to bude už zítra.
- - -
Bohužel, tento příběh není vymyšlený.
