Z jako začátečník – Bod zlomu

Věděla jsem, že to jednou musí přijít. Že mi to půjde, sednu si za volant bez bázně a že z toho budu mít i radost. Jsem přece chytrá i šikovná! Byla to jen otázka času. A taky úhlu mého pohledu...

Minulou neděli krásně svítilo sluníčko a tak jsme vyrazili na výlet. Smečka naskládaná a připoutaná na zadních sedadlech a místo spolujezdce volné. Spolujezdec stál totiž na protějším chodníku, aby mě navigoval u couvání, jelikož z obou stran parkovaly dodávky. Tak jo, jsem velká holka a zvládnu to. Spojka, brzda, neutrál, ruční brzda, světla. Motor tiše přede, házím zpátečku, manžel ukazuje, že můžu. Tak couvám a následně zatáčím. Cítím se víc dospělákem jako po maturitě před  třinácti lety!

„Hezky jsi to zvládla“, říká manžel, jen co přistoupil do auta. „Víš o tom, že jsi minula tu oktávku za tebou jen asi o dva centimetry, že?“ „Trochu adrenalinu na probrání,“ odpovídám s úsměvem.

Jedeme na pumpu. V duchu si říkám, jak bych vlastně natankovala? Dělala jsem to jen jednou v životě – v autoškole, když jsme s instruktorem zašli na kafe. „Kam mám zaparkovat?“ ptám se narychlo, benzínka zívá prázdnotou. „Jeď do jedničky,“ radí spolujezdec a dodává: „nádrž máš přece napravo.“ Tato informace přetěžila můj mozek a nastal zkrat. Zachytil totiž jen do jedničky a napravo. Ale jednička je nalevo!

Ten den jsem zjistila důležitý poznatek. Nemusím už čekat na manžela další hodinu, než poklábosí s bráchou. Stačí zamávat klíčkama v ruce a říct milým a zároveň dosti důvěryhodným tónem hlasu: „Já odjíždím. A co ty?“ Funguje to. Chci být řidičkou už na věky věků.

Asi po roku jsem se zas dostala na trasu Vodné dielo Gabčíkovo – Bratislava. Jedu si svých devadesát za hodinu, loket opřený o okýnko. Vedu přátelskou konverzaci o letošní dovolené. Ani si to neuvědomím, pootevřu okýnko a taky musím opláchnout čelní sklo. Manžel se na mě dívá a ptá se: „Pamatuješ takhle před rokem?“

Pamatuju. Jak bych mohla zapomenout. Když jsem to válela tak osmdesát za hodinu, měla jsem pocit, že jedu na světelném paprsku. A že pokud se náhodou nerozpadne to auto, rozpadnu se já. Z toho pocitu nejistoty a tíhy zodpovědnosti za nás všechny. Z toho zoufalství, že mi to nejde tak, jak bych chtěla, tedy dokonale. Tenkrát lehce pršelo a já křečovitě svírala volant v rukách. Nebyla jsem schopná ho pustit ani ukazováčkem a pustit stěrače. A když je manžel pustil, uhýbala jsem jim hlavou, abych přes ně viděla. Pootevřít okýnko? Věc nemyslitelná. Bylo to děsné. Ale svým způsobem i krásné. A on věděl, že si to musím sama uvědomit a proto mě tam po roku vzal. A já mu za to děkuju.

Mám za sebou najetých dalších sto kilometrů bez nehody a snad prvních sto kilometrů bez stresu, hádek a pláče. Najednou se mi to za volantem moc líbí. Cítím úžasný pocit svobody.