Jsou chvíle, kdy bych ráda byla psem. Opravdu. Líbí se mi jejich svět - bez přetvářky a lží. Líbí se mi, jak upřímně dokážou milovat a vůbec jim nepřekáží, máte-li pleš, faldíčky na břichu nebo hodně blbou náladu. Mají svůj vlastní svět, své vlastní hodnoty, svá vlastní pravidla a žádné předsudky. Lidé často říkají, že v rámci neverbální komunikace se psem se musí snížit na jejich úroveň. Já však s oblibou tvrdím, že bych na tu jejich úroveň vnímání světa jako takového chtěla vystoupat.
Sledovat chování mých psů v rámci vlastní smečky mě opravdu baví. Když jeden z nich něco zdánlivě rozumného vymyslí, nějakým způsobem se o svůj nápad podělí s ostatníma. Jde-li o lumpárnu, dostanou vynadáno rovným dílem, nejen autor myšlenky. Když jde o nápad, který zvýší komfort jejich beztak hodně pohodlného života, nesobecky se podělí.
Dexter tak jednou objevil něco skutečně luxusního. Zjistil, že v křesílku se spinká mnohem pohodlněji než v jejich pelíšku, ba dokonce že je to ještě pohodlnější, než spát páníčkům u nohou. O svůj skvělý objev se podělil se smečkou a postupně se vygeneroval jistý spací pořádek, který je nutno dodržovat. První pravidlo je, že trasa podlaha – křeslo – postel – panička – podlaha je jednosměrná. Vím to přesně, já jsem ta panička, kterou během výměny na křesle vždy pošlapou. Druhé pravidlo je, že jako první spí v křesle Dexter. Někdy kolem druhé hodiny ranní dochází k první výměně. Do křesla nastupuje Faust a Dexter ho opouští. Šlápne mi přitom na ucho, nos anebo aspoň na záda. Proto vím, že se to děje kolem druhé hodiny ranní. Kolem páté hodiny ranní opouští křeslo Faust a pomalu se tam hrabe Pipi. Ta je tam až do chvíle ranního vstávání. Někdy o víkendu se Faustovi zdá, že Peroxa je v křesílku nějak moc dlouho a rád by ji vyměnil, ale temné zavrčení mu je dostatečným vysvětlením celé situace. Tímto jejich rituálem se bavíme s manželem už skoro měsíc.
Uznejte sami, dokázal by člověk být takhle nesobecký a podělil se o svůj objev se spolubydlícíma? Já o tom dost výrazně pochybuju… Já chci být psem…
