Těsto nepřemícháš…

Vztah k pečení ve mně maminka s babičkou pěstovaly už odmalička. Když jsem byla ještě prcek, pomáhala jsem s přípravou různých koláčků vždy, když se chystala nějaká rodinná sešlost. Svými malinkými dlaněmi jsem patlala sádlové kuličky a přitom kárala babičku, že je nemá úplně identické, jako mají v cukrárně. Anebo jsem válela těsto na linecké koláčky a přitom stála na židli, protože stůl byl vysoký. Když jsem si uvázala babiččinu zástěru, cítila jsem se jak skutečná hospodyňka!

Babička uměla péct zázraky. Nevím, co bych dala za to, abych ještě někdy v životě mohla sníst alespoň malý kousek koláče s povidly, posypkou a s tvarohovou náplní s rozinkami anebo mrňavé svatební koláčky. Trubičky nebo ořechový dort, štrůdl, domácí vánočku anebo její famózní kakaové sádlové kuličky a linecké koláčky s domácí rybízovou marmeládou. U pečení měla svá vlastní pravidla, kterých se držela. A já jsem se toho od ní opravdu hodně naučila.

Základní ingrediencí babiččina pečení byl tuzemák. Co si pamatuju, přidávala ho, kam to šlo. Když jsme dělaly krém do dortu, babička v nerezovém rendlíku prastarým šlehačem míchala krém a já jsem měla přidávat rum. Pamatuju si, jak vždy říkala: „tož neboj se teho, pořádně tam přidej…“ A taky „rum nikdy není na škodu“. A tak ho poctivě přidávám do všech náplní, do perníku, do muffinů, do bábovky a bůhví kam ještě. A řeknu vám, bez tuzemáku to opravdu není ono!

Kynuté těsto se u nás dělalo vždy z kila mouky, nikdy ne míň ani víc. Babička to tak prostě měla v oku. Jak tak postupně přidávala mléko a mouku a zase mléko a zase mouku, jednou to bylo moc husté a jednou zas moc řídké…u kila mouky to bylo vždy akorát. Vždy jsem se děsila toho, když se babička v neděli rozhodla, že ke kafíčku upeče táč na jeden plech. Nikdy to nebyl jenom táč a rozhodně ne na jeden plech. Já jsem se to taky tak naučila a můj manžel z toho má velkou radost. Ještě nikdy jsem totiž neupekla jen jeden táč nebo plech buchet…

Když babička hnětla těsto, byla radost ji sledovat. Já jsem nikdy neměla ani tu sílu ani eleganci pohybu. Ani teď, po dvaceti letech ne. Rendlík s těstem mi poskakoval na stole i na klíně a sotva jsem spojila ingredience dohromady, už jsem se ptala, jak dlouho to ještě musím mísit, jelikož mě už bolí ručka. Babička vždy říkávala: „Holka zlatá, těsto nepřemícháš, děvče nepřemiluješ.“ No uznejte, může tomuto desetileté dítě porozumět?