Ta kila nechci....

„A kolik ty vlastně vážíš?“ ptal se mě jednou kamarád.„Já ti ani nevím, nevážím se,“ říkám mu upřímně.  A tak jsem po roku nebo i delší době vhupla na váhu. Sebevědomě, odvážně a bez pocitu strachu z toho, co uvidím na stupnici.

Stojím na váze. Ukazuje asi tak o čtyři kila víc. To není možný, snad kilo bych připustila, ale čtyři?!? Ta váha je už stará. Chybně váží. Musím si koupit novou.

Nová, tentokrát digitální váha, která dokonce umí vypočítat i obsah vody a tuku v těle, ukazuje ještě o kousek víc. Přesouvám ji teda z jednoho rohu pokoje do druhého, opakovaně na ní skáču, přesouvám se po celém bytě a ona si pořád tvrdí to svoje. Ne, ne, ne, to nemůže být pravda! Je to nekvalitní křáp. Tečka.

Skutečný problém však nastal, když jsem si šla koupit rifle. Po hodně dlouhé době. Rifle si nejraději kupuju v jednom stánku na tržišti. Prodává tam maličká Číňanka, která kupodivu umí být i kritická a doteď nevím, jak to dělá, vždy mi nakonec najde dokonale padnoucí rifle. Tentokrát mě moc nepotěšila. Když jsem si vybrala rifle na zkoušení, tak mi řekla „Ne, ne, musíme dát větší, slečna přibrala“. Mám nové rifle. O dvě čísla větší. A samozřejmě zeštíhlující střih.

V tomto okamžiku jsem byla nucena si začít připouštět, že snad jsem trošičku přibrat mohla. Inu, existuje jen jedno racionální vysvětlení, proč obědvám ve školním bufetu smažený plísňový sýr třikrát týdně, ne-li častěji. Je to jediné jídlo, které se nedá obelhat na váze. Ke cti mi ale slouží to, že namísto hranolků jsem k tomu jedla vařené brambory. No a pak ty čokoládky jako dezert ke kafi. V tom asi tkví celý problém.

Poslední záchrana. Návštěva u mého milovaného kamaráda, který je na kolotoči s váhou celý život. Rozumí mi snad asi jako nikdo na této planetě. Přesně ví co a jak říct, aby to pro mě bylo stravitelné. S duší ženy. Věčně nad věcí, s úsměvem na tváři a opravdu upřimný. „Nezdá se ti, že jsem během zimy trošku přibrala?“ ptám se ho směle. V jeho očích jsem viděla obrovskou úlevu. Jako by mu spadl balvan ze srdce. Začal se smát, až se mu faldíčky na břiše roztřásly. „Ani nevíš, jak jsem rád, že sem mě na to ptáš. Už od chvíle, co jsme shodili zimní bundy a mikiny přemýšlím, jak ti to říct. Jo, přibrala jsi“ a opravdu od srdce se smál.

Tak jo. Jen co dojím lahodný langoš s hrubou vrstvou strouhaného sýru, pustím se do přehodnocení svého jídelníčku. Snad ještě jedna zmrzlina na rozloučenou..... se smažáčekm i čokoládou...