Pravděpodobně už od dětství máme svůj život nalinkovaný. Mateřská škola, základní i střední škola a pak třeba i vysoká, hlavní ale je vdát se nebo oženit, založit rodinu a po zbytek života se starat o své blízké. A být vždy hodní a milí k lidem. I k těm, kteří na nás rozhodně hodní ani milí nejsou. Takový život nenalinkují jen rodiče, už od dětství vyrůstáme v domnění, že takhle se žít prostě má. A jedině tak budeme šťastni.
Až do období puberty jde všechno podle plánu. V tomto věku konec konců člověk ani nemá moc na výběr. Jen chodit do školy a být hodný. Děvčata se obvykle chtějí líbit klukům a rodiče jim často zakazují šminky i večerní vycházky. Ze strachu, aby se nestalo něco, co se vymyká jejich představě dokonalého života, nalinkovaného přesně podle receptu na univerzální štěstí.
Po maturitě si rodiče můžou vydechnout. Jejich dítě úspěšně dokončilo středoškolské vzdělání. Dotěrné otázky typu „Máš už kluka?“ anebo „Tak kdy se budeš vdávat? Věk na to už máš!“ začínají být na denním pořádku. Plytkost a povrchnost dotazů tohoto typu je hmatatelná a vede obvykle jen k jednomu. Slečna se otočí na patě a odchází. Buď proto, že kluka ještě nemá anebo proto, že o tom nechce mluvit. Každopádně není třeba si z toho dělat těžkou hlavu. Jde jen o namátkovou kontrolu, zda-li mladá slečna žije podle předlohy.
Po maturitě přichází snad to nejkrásnější období života – vysoká škola. Už jen ten pocit, že poprvé v životě studujeme dobrovolně, je místy až euforický. Moudré okolí rádo poradí. Dej se na studium práva nebo ekonomie. Nikdo se neptá, co vás baví nebo co máte rádi. Ti, co tak rádi hodnotí naše životy, kroutí hlavami nad mladými slečnami. „Jen ať to nepřehání s tím studiem, na co jí to bude ... Raději by se měla vdát a mít děti...“ Nikdo se ale neptá, má-li se vůbec mladá slečna za koho provdat.
Čím déle však mladá slečna studuje vysokou školu, exponenciálně narůstá panika těch, kteří rádi hodnotí naše životy. „Ta se už nevdá. Zemře stará a sama.“ Ještě závažnější je však vyřešit záhadu, kdo po ní bude dědit majetek.
Smutné je, že ti, kteří rádi hodnotí naše životy, nejsou obvykle naši blízcí ani známí. Jsou to lidé, kterých život je natolik prázdný, že by se patrně unudili k smrti, kdyby nepitvali životy druhých. Anebo úmyslně hledají i ty nejmenší chybičky v našich životech, aby mohli přehlížet svoje životní přešlapy. A patrně nechtějí vidět, jak pustý a nenaplněný je jejich vlastní život.
Když porovnám svůj život s pomyslnou předlohou, pro mnohé jsem jistě velkým zklamáním. Skoro nic jsem neudělala tak, jak se má! Ještě před několika lety jsem byla sama ze sebe zklamaná. Byla jsem hodná i milá a stejně to málokdo ocenil. Všem, kteří tak rádi hodnotí životy druhých, můžu říci, že miluji právě ten život, který jsem si sama nalinkovala. A když ještě jednou někdo chladně řekne „zbav se těch psů a měj děti“ slibuji, že hodná a milá už rozhodně nebudu.
