Meruňkové knedlíky - chuť léta, chuť prázdnin a konec konců celého mého dětství. Moje milovaná babička nám je vařila každý rok, co si pamatuju. Lahodné, vláčné, sypané mákem s cukrem a polité máslem. Ne rostlinným, tím skutečným voňavým máslem.
Když jsem byla malá holka, stála jsem vždy u babičky a asistovala, jak to jen šlo. Obalovala jsem meruňky v cukru a cpala je drobnými prstíky do knedlíků. Bohužel, babička se na nás už dívá odněkud shora a já jsem to musela poprvé zvládnout sama. Říká se, že odhodlání je prvním krokem k úspěchu. Tedy, vykročme vpřed.
Otvírám babiččin prastarý sešit s recepty, ve kterém musíte číst všechny řádky od shora až dolů, protože má babička evidentně šetřila místem a recepty neoddělovala volným řádkem a ani nadpisy nepodtrhovala.
Občas zapomínám na ověřené babičkovské recepty. Na „trochu cukru, trochu soli“ už odhad mám. Recept na knedlíky jsem četla několikrát a moc se mi nezdál. Nezbývalo však nic jiného, než mu plně důvěřovat. Smícháním ingrediencí jsem vytvořila skvělou posýpku s hrudkama. No holka, z tohoto těsto nikdy nebude, říkám si. Co teď? Babo raď…
Do očí se mi draly obrovské slzy. Uvědomila jsem si, že ty knedlíky už nikdy nebudu jíst. Nemám ani tušení, co všechno babička do těsta dávala a taky jak ho dělala. Najednou mi bylo děsně líto, že už nejsem ta malá holka, která obalovala meruňky v cukru. Uvědomila jsem si, že už malou holkou nikdy nebudu a z mého dětství zůstaly jen vzpomínky. Třeba vzpomínka na knedlíky s meruňkami. Už nikdy je neochutnám.
Manžel mě jemně objal a něžně řekl, že určitě najdeme na internetu podobný recept a já si uvařím ty svý knedlíky. „Ne, nenajdeme, už nikdy nebudu jíst ty skvělý knedlíky,“odpovídám mu a každé slovo prokládám pláčem a trpce konstatuju: „Už nikdy nebudu malá holka.“ „Ale no taaaak,“ chlácholí mě, „určitě někdo měl taky skvělou babičku jako byla ta tvá, která dělala o prázdninách meruňkový knedlíky a my ten recept najdeme.“
Recept jsme našli. Úplně stejný, jen tam přidali i mléko. Já jsem dělala knedlíky, spoustu knedlíků a manžel převzal mou funkci z dětství – obaloval meruňky v cukru. Když jsme to všechno uvařili, oba jsme se zakousli do našeho výtvoru. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tou chutí spoustu let zpátky. Nejsou jako od babičky, nikdy takové nebudou, ale připomínají sladkou chuť dětství.
PS: Babi, připisuju Ti do sešitu hrnek mlíka, jo?
