Já jsem si recept na ovocné knedlíky (kynuté) odvodil tak nějak sám, a chutnají úplně jako od babičky. Ovoce ovšem v cukru neobaluji, ten dávám rovnou do těsta, a to v poměru přesně od oka. A vždycky to klapne. 

Ja to mam tezky. Latku jsem si nasadila hodne vysoko a vzdy chci, aby se mi vsechno zdarilo tak, jak mam zafixovano ve vzpominkach nebo predstavach. A pak mam vzdy tendenci hazet dorty o zed anebo se jinak vztekat, i kdyz to je vlastne fajn. Mimochodem testo na knedliky taky skoro skoncilo mezi odpadky

Nikdy nic nechutná tak, jako od maminky, babičky....a bude to tak vždycky. S tím výborným jídlem je máme totiž spjaté ve vzpomínkách a je to tak dobře. I na Vás budou děti, vnuci vzpomínat s láskou, uvidíte.

U mne fungovala prateta ještě lépe než babičky. Mám po ní podobný sešitek. Co podobný, vypadá jako dvojče toho z článku. Vždycky se při velkém úklidu odněkud vynoří, párkrát si ho prolistuju a on se pak zase na dlouhé měsíce někam zanoří. 

Jen co se týče praktického využití, tak musím uznat, že strejda Gůgl umí také poradit. Jednou jsme si doma vzpomněli na amprecle - cukroví našeho dětství. Jenže sešitek od pratety se zrovna nacházel ve fázi zanoření. Moc jsem si od strejdy Gůgla nesliboval, amprecle jsou přeci jen taková zapomenutá záležitost, ale povedlo se vyhledat a amprecle se povedly jako kdysi.

(Teď koukám, že amprecle jsou tak dokonale zapomenuté, že mi je opravovátko chyb podtrhuje jako neznámé slovo.)

ja ani netusim, co jste to vlastne pekli 

Ale nebojte, než budete babičkou, knedlíky zvládnete a pak na Vás taky budou vnoučata možná vzpomínat.

Mluvíte mi z duše, jaké já mám vzpomínky na babičku. Vaření, ošetřování když jsem byl nemocný, vyprávění jak bylo když byla malá holka a spoustu podbných vzpomínek. Babi, měl jsem tě rád a mám ve vzpomínkách dosud. Děkuji Vám paní autorko.

nejhorsi je, ze s jejich odchodem se dokazeme nejak srovnat, ale pak postupne nam dochazi, jak moc chybi. ze to nebylo jen to cteni pohadek nebo pohlazeni, kdyz nam bylo ouvej. a to zjisteni vzdy hodne zaboli