Když se na vás urazí pes....

Občas říkáme nebo děláme věci, které mohou zranit. Děláme to úmyslně anebo omylem, každopádně obvykle vedou k tomu, že dotyčný s námi přeruší kontakt. Na krátký čas. Anebo navždy. Vždy ale máme možnost poprosit o prominutí anebo svůj názor zdůvodnit. Když se na vás ale urazí pes, je to mnohem horší. Psa totiž slovně obvykle neurazíte.

Máme doma psí slečnu, které říkáme Peroxa anebo jen Pipi. Když jí bylo asi tak šest let, rozhodli jsme se, že si k ní pořídíme druhého pejska. Předci jen – ve dvou se to lépe táhne. V hlavě jsem měla úplnou idylku, jak nádherné to bude. Jak se ale blížil okamžik prvního setkání soukmenovců, scvrkával se mi žaludek. Jak jen vysvětlit právě psovi, že ho mám pořád stejně ráda a že by třeba i on mohl toho druhého mít rád?

Moje bystrá a opravdu chytrá psí slečna to hned pochopila. Ne to, že se mají mít rádi, ale to, že má konkurenci, kterou se rozhodla plně ignorovat. Včetně mě, protože JÁ jsem ta, která nás zradila. Uvědomila jsem si, že toto si tak brzy u ní nevyžehlím.

První den byl náročný. Pudlík se ode mě nepohnul, protože jsem pro něj byla oporným bodem v jeho novém světě. A Pipi byla hodně, hodně uražená. Na společné procházce jsem jí házela aportík a ona ho nosila výhradně manželovi. Ach, jak jsem mu záviděla... Na něho se nezlobí a přitom on to všechno vymyslel!

Další dny byli ještě horší. Manžel musel na pár dnů odcestovat a tak jsem s mojí malou smečkou zůstala sama. Peroxa pokračovala v ignoraci. Dávala si záležet, aby byla ke mně otočená vždy zády. Nejraději seděla před balkónovými dveřmi a dívala se do prázdna ven. Když jí drobeček stál v cestě, jednoduše do něj narazila. Tam někdo stál? Nikoho jsem si nevšimla…a kráčela dál. Když si lehla do pelechu a pod ní trčely bíle kudrlinky, zatvářila se, že tam nikdo neležel a že vlastně vůbec neslyší, že by pod ní někdo kvíkal.

Postupně ale zjistila, že po pudlíkovi zůstává v misce spousta krmiva. Hmmm, asi to nebude až tak špatné, bydlet s ním. Po pár dnech jsem dokonce zachytila náznak, že by si s ním ráda trošku hrála. Ale jen doma, na veřejnosti se k němu zásadně nepřiznávala.

Na jedné procházce jsme už pustili malého Dextra běhat jen tak, bez vodítka. Bohužel, byl napaden smečkou asi pěti psů, kteří ho řádně prohnali. Byla jsem moc daleko na to, abych zakročila, ale pomoc přišla odtud, odkud bych nikdy nečekala. Peroxa zakročila nečekaně, rychle a opravdu razantně. Byla jsem na ni v té chvíli tak pyšná, až mi ukápla slza dojetí.

Od té doby, jsou tomu už skoro dva roky, dává na svého malého „brášku“ velký pozor. Naučila ho spoustu drobností, které potřebuje k životu, třeba chodit dolů po schodech anebo hrát si s hračkami. Ale naučila ho i spoustu věcí, které k životu rozhodně nepotřebuje, jako je ochutnávání lízátek.

Myslím, že dost rychle pochopila, že ji mám pořád stejně ráda, ne-li ještě víc. A jsem na ni pyšná. A snad mi to už i odpustila.

Moje poučení je takové, že do psích záležitostí bychom se my lidé neměli míchat. Oni si to pejsci všechno vysvětlí mezi sebou sami. A konec konců oni se do našich problémů taky nehrnou…