Jak jsem uviděla strašidlo

Ta moje babička byla opravdu unikátní bytost. Její styl výchovy by měl být patentován a vyučován na všech školách s pedagogickým zaměřením. Žádné příkazy, rozkazy a zákazy. Žádný křik. Kdepak. Babička se s grácií vždy stala pánem situace, s klidem a někdy i úsměvem ve vás dokázala vyvolat hluboký pocit viny a studu nad svým vlastním chováním. A to i když jste právě v pubertě.

Když jsem u ní byla na prázdninách, byl to ráj na zemi. Ona totiž NIKDY nebyla vzhůru, když jsem se pozdě v noci vracela domů. Utvrdilo mě v tom její chrápání, když jsem za sebou potichoučku zavírala dveře a pomalu se plazila po zemi kolem otevřených dveří do její ložnice, abych se náhodou nedostala do zorného pole jejího jinak velmi bystrého zraku. Když se mě pak ráno ptala, kdy jsem se vrátila domů, vždy to bylo mezi půlnocí a půl jednou. Co oči nevidí, to srdce nebolí, no ne?

Jednou jsem se svými kamarády šla navečer do čajovny a babička se při odchodu se mnou loučila se slovy: „A nebuď tam moc dlouho!“ „Neboj babi, dáme si čaj a půjdu domů.“ Plán takový skutečně byl a já opravdu nemůžu za to, že cestou z čajovny jsme se ještě zastavili ve vinárně… Po půlnoci jsem si říkala, že to už asi bude průšvih a konec konců teď je vlastně už jedno, kdy přijdu domů.

Na svých nočních příchodech jsem si dávala hodně záležet.  Potichoučku odemknout dveře, vejít. Jemně otočit klíčem v zámku, aby necvakl moc nahlas a nevzbudil babičku. Pomalu se vyzout, papuče vzít do ruky, zastavit a ještě se zaposlouchat. Obvykle se po domě ozývalo jen pravidelné tichoučké chr-chrr a to bylo znamení, že vzduch je čistý. Potom se přikrčit a proplazit se kolem dveří se skleněnou výplní, aby babička nezpozorovala stín. Zlehoučka našlapovat na každičký schod až do podkroví. Pomalu vklouznout do postele a až pak si vydechnout.

A tak jsem došla domů. Jako obvykle jsem za sebou zamkla dveře, tak jsem se jako obvykle zaposlouchala, abych mohla pokračovat dál. Kolem mě hrobové ticho. Nevěděla jsem, co dělat. Chvíli jsem stála v chodbičce a začínal se mě zmocňovat strach. Byla černočerná tma, že jsem si ani pod nohy neviděla. Vzala jsem papuče do ruky, rozhlížela se kolem sebe a v duchu si přála už ležet v posteli. Před dveřmi jsem se přikrčila, abych nenápadně prošla kolem. Najednou jsem uviděla bílé monstrum, jak ve tmě roztahuje ruky a říká BAAAAF. Ztuhla mi krev v žilách. Lekla jsem se tak moc, že jsem měla chuť křičet. Pomoooc, strašidlo! Ale mé podvědomí bylo mocnější. Mlč, nebo vzbudíš babičku a bude to ještě horší!

Ráno se mě babička u snídaně zeptala, jestli jsem se v noci nebála, prý slyšela nějaký šramot, a kdyby věřila na strašidla, byla by přesvědčena o tom, že tu nějaké v noci bylo. Já, s pohledem sklopeným do šálku ranního životabudiče, jsem tiše odpověděla, že ne, jelikož jsem tvrdě spala. A tak jsem se přestala flákat po nocích.