Konečně se nám vrátilo slunce. A se sluníčkem se mi vrátila i dobrá nálada a tak po dlouhé době mám opravdovou chuť uvařit něco výjimečného. Vzhledem ke svým výkonům za sporákem se ani náhodou nemohu zařadit mezi šikovné autorky gastronomických zázraků, vařím však s láskou. A to někdy stačí. Musí.
Mám nepopsatelnou chuť na lívanečky. Takové ty malé, spojené domácí marmeládou nebo tvarohovou náplní s rozinkami, jak to dělávala moje babička. Nevím, jestli na to měla zázračný recept, ale vždy se jí povedly. Jedině pokud na ně zapomněla a spálila, ty byly trochu hořké. Co bych já dala za její lívanečky! Bohužel, musím si poradit sama.
Literární rešerše (rozumějte tím hledání receptu na internetu a v kuchařských knihách) je hotová, vybrala jsem si snad správný recept. Jmenuje se Babiččiny lívanečky. Jistě i ty moje budou výtečné! Chystám ingredience a zadělávám těsto. Do těsta dáme jedno až dvě vejce. Vždy si vzpomenu na tolik známou pohádku…jedno vejce nebo dvě vejce, to jsou tři vejce…. Je toho skutečně dost. Těsto putuje do velké mísy a nechám ho pěkně nakynout. Mám volnou chvilku. Co s ní? Rozhodla jsem se, že zatím vyčešu naše pudlíky.
Chystám si česací stůl a kufřík s hřebeny a kartáči. Kufřík je kouzelný. Vždy, když ho otevřu, zmizí pudl. Jdu ho tedy ulovit. A potom druhého. Jsme povznesená jejich nádherou. Jako dva obláčky. Bílá a hnědá ovečka. Radost pohledět. Rychle uložím věci na česání, opláchnu se a jde se na lívanečky. Vcházím do kuchyně, chmatnu zástěru a vidím, jak pod židlí, na které je mísa s těstem, trčí dva pudlí zadky.
Scenerie jako vystřižená ze zmiňované pohádky. Těsto kynulo a kynulo, přeteklo okraje mísy, teklo po židli a kapalo dolů na zem. Pudlíci dychtivě olizovali dlažbu. Pudlům, mým vyčesaným ovečkám, kapalo těsto rovnou na krk a na hlavu. Co bych já teď dala za babiččiny lívanečky!
Divotvorné těsto jsem zkrotila na lívancové pánvičce a kupodivu toho nebylo až tak moc. Lahodné lívanečky však tak brzy dělat nebudu…
