Honba za senzací...

Celý život žil sám. Společnost lidí nevyhledával. Neměl přátele, rodinu ani kamarády. Nikdo vlastně o něm skoro nic nevěděl. Když někoho náhodou potkal, prohodil tiše pár slov na pozdrav se zrakem upřeným do země a řeč jeho těla prozrazovala velkou plachost a nervozitu. Měl svůj vlastní svět, kam patřil jen on. A možná i Bůh.

Bydlel v maličkém bytečku. V domě, kde bylo spousta bytů. Na velkém sídlišti. Anonymita sídliště i velkoměsta mu vyhovovala. Byl pouhá šedá myška, které si sotva někdo všimne.

Jednou v noci si pro něho přišla smrt. Potichu a nenápadně. Pach smrti sdělil za několik dnů sousedům smutné poselství. Když odvezli jeho pozůstatky, sousedé před jeho dveřmi zapálili svíčku. Prý se to má dělat, aby mohla duše v klidu opustit tento svět.

Tento příběh je nepodstatný. Je to jeden z mnoha příběhů, které se odehrávají den co den. Smutná součást našeho života. Můj soused odešel přesně tak, jako žil. Sám, potichu a nepozorovaně. Hlavou mi poletovaly myšlenky, které jsem nedokázala pojmenovat a zatřídit.  Všechno jsem si uvědomila až ve chvíli, když tiše hořela svíčka přede dveřmi bytu onoho nevýrazného samotáře.

Postřehla jsem, že občas do krimi zpráv zařadí kratičkou bezvýznamnou reportáž. O tom, jak někdo zemřel. O tom, jak strašný zápach se šířil po domě. O tom, jak nesnesitelné to bylo. Občas do kamery promluví „nicnetušící“ soused. Je to snad odporný hyenizmus nebo neuhasitelná touha po senzacích, která někoho dokáže dohnat až k tomu, že v takovýchto situacích kontaktoval redaktory s kamerou? Stojí těch „pár vteřin slávy“ za to, aby udělal senzaci i z něčeho, co senzací rozhodně není?

Ať se v médiích protřásá jakákoliv tragédie, s naprostou jistotu můžeme očekávat, že se nečekaně objeví „zdroj blízký oběti, který nechce být jmenován“, který přinese zaručeně šokující informace ze zákulisí. Diváci nebo čtenáři bulváru po takových informacích lačně prahnou. A z toho mi je smutno. Občas si kladu otázku, kde byli všichni ti vychytrálci před tím, než se tragedie stala?