Faust aneb do třetice všeho dobrého

Před osmi lety mi osud do života přinesl Peroxu. Ani nevím jak, byla to prostě náhoda a my dvě jsme byly rychle sehraná dvojka. Díky Peroxe a jejímu příšernému průjmu jsem potkala mého manžela. (Snad jí to nebudu vyčítat). Manžel toužil po bílém pudlíkovi. Díky manželovi jsme tedy přišli k Dextrovi. Komu však připsat zodpovědnost za to, že máme doma Fausta, to už v celém zamotaném příběhu nedokážu identifikovat. Předpokládejme, že si za to může Faustík sám.

Ani nevím, kde začít rozmotávat tento příběh. S Faustovou chovatelkou jsme se seznámili úplnou náhodou.  Hlavně díky ní jsem měla možnost nahlédnout do křehké dušičky pudlů a taky mě toho spoustu naučila ohledně péče o pudlí kudrlinky.

Když v její chovatelské stanici přišla na svět štěňátka, byl můj manžel jejich dvorním veterinárním lékařem. A já jsem byla dvorní asistentkou svého veterinárního lékaře. Pochopitelně jsem si držela odstup, naposled totiž moje „jen se jedeme podívat na štěňátka“ dopadlo, jak dopadlo. Postupně si všichni Faustíkovi sourozenci našli milující domovy, jen Faustík to štěstí neměl. Chovatelka se nás jednou spiklenecky a v rámci srandy zeptala, jestli bychom nechtěli ještě jednoho pudlíka. A my jsme si řekli: „Alespoň bude sranda.“ Dva nebo tři psi, to už je jedno. Stejně jsem už teď za blázna.

Naše smečka nový přírůstek nepřijala s takovým nadšením, jako jejich páníčkové. Náš nádherný a dokonalý pejsek má totiž jednu malou výrobní vadu. Málo spinká. Nevím, jestli uzavřel smlouvu s ďáblem o nevyčerpatelné energii anebo funguje na palivové články. Peroxa ani Dexter však Faustovo noční cupitání po ložnici nemohli vystát a tak co chvilka se ozývalo temné zavrčení.

Stačil ale asi jeden týden na to, aby si mezi sebou vysvětlili svá pravidla a postupně ho mezi sebe přijali. Peroxa byla zas jednou ráda, že jí po někom zůstávalo v misce krmivo a Dexter byl zase rád, že si má s kým hrát. Předci jen, Peroxa se vzhledem ke svému věku chová občas jako obstarožní suchar.

Faust je něco jako malá smršť. Je to pes, který se nezastaví. Pes, který dal našemu životu úplně nový rozměr. Pes, který reaguje na bodlák v kožíšku jako na smrtelné zranění, ale pád do kanálu dva metry hlubokého pokládá za vzrušující dobrodružství. Vlastně až díky Faustovi (teda vlastně díky jeho tréninkům agility) jsem začala trochu rozumět psí dušičce. Uvědomila jsem si, jak lehké může být psa něčemu naučit, pokud mu to správně ukážete.

Tak tedy do třetice všeho dobrého. Pudlíci si spolu bezstarostně hrají a Peroxa jim dělá toho nejspravedlivějšího rozhodčího. Taky jim poskytuje náležitou ochranu a dbá na správnou výchovu. Toto je jejich svět a my jsme šťastni, že tomu všemu máme možnost přihlížet.