Bábovka a vypínač

Bylo to už hodně dávno, snad i před třinácti lety. Byla jsem ještě školačka a svůj drahocenný čas prázdnin jsem už tradičně trávila u své babičky na Moravě. Jezdívala jsem tam strašně ráda. Tolik volnosti, kterou mi babička za drobné úplatky ve formě prací na zahrádce nebo úklidu domečku dopřála, si totiž sotva plnoletá holka jen tak nedokáže představit.

A tak jedno léto, když přijel babičku navštívit i její vnuk, můj skvělý bratranec, jsme se rozhodli, že babičce vymalujeme kuchyni. Byla už hodně zašedlá a kolem vypínačů byla nesmírně upatlaná. A tak jsme si brzy ráno přivstali a hned po snídani se pustili do práce. Člověk by ani nevěřil, kolik serepetiček dokáže mít v kuchyni jedna babička.

Ještě ani slunce nezapadlo a babiččina kuchyně byla zářivě bílá, od stropu až po podlahu a do posledního koutku vygruntovaná. Babičku jsem patřičně zaškolila, že když si chce rozsvítit nebo zhasnout světlo, tak má jen ťuknout prstíkem do vypínače, nikoliv se opřít dlaní o zeď, ať ji neumaže. Dodnes se divím, že mi tehdy nedala pár facek.

Babička z našeho celodenního snažení měla obrovskou radost. Seděla na židli, oči jí zářily, usmívala se jako sluníčko, které celý den krásně svítilo. Chvíli se dívala na mě, chvilku na bratrance a pak vyslovila onu pamětnou větu: „Ach, děti moje, vy jste tak šikovní. Vy byste se k sobě tak hodili! Škoda, že jste se nepotkali …no …tak…jinak!“ povzdechla si. Když to vyřkla, zamrazilo mě. Podívala jsem se na bratrance, on vyplašeně na mě a pak oba na babičku. Babičce vůbec, ale vůbec nedocházelo, že právě dohazovala svého vnuka svojí vnučce!

Na umocnění pohodové atmosféry jsem se rozhodla, že upeču mramorovou bábovku. Dílo už bylo téměř dokonáno, když jsem se ještě rozhodla, že kakao do těsta přimíchám pomocí mixeru. Osudová chyba. V té chvíli na mě totiž promluvila babička, ale já jí moc nerozuměla a tak jsem své ubolené tělo otočila k ní. I s tím zapnutým mixerem v ruce.

Tečky. Hnědé tečky. Tisíce hnědých teček.  Na čerstvě namalované, zářivě bílé zdi. Těžko popsat mé pocity v dané chvíli. Zuřivost? Hanba? Nejspíš jsem se cítila dost trapně, když má milovaná babička cupitala přes kuchyni a dusila se smíchem. Prstem ťukla do vypínače, rozsvítila světlo a velmi vážným hlasem řekla: „Já vím, já vím, neopírám se o zeď, ať ti ji neumažu!“