„Co to je?“ Zírám
na umyvadlo a jestli se nemýlím, včera večer v něm ještě díra proporcí vetšího
zástupce sov nebyla. Skrze díru v porcelánu vidím až na zem. Všude prach a
střepy.
Tázavě se dívám na spolubydlícího. Nejdřív se tváří jakoby nic, načež kápne božskou. Myl horkovzdušnou troubu a zapékací miska mu spadla do umyvadla a kus z něj odštípla. Vida.
Otázkou zůstává, co z toho plyne pro ostatní, krom zjištění, že spolubydlící je jelito? Skrze díru v křehkém sanitárním porcelánu přichází druhé zjištění, mnohem zásadnější, přinášející důsledky pro všechny obyvatele bytu. Musíme zamést podlahu.
Každopádně, díra v umyvadle tak prachobyčejné rutinní činnosti jako je čištění zubů (potažmo umývání obecně) přináší nový rozměr a slušnou dávku dobrodružství.
Pustíte-li z kohoutku příliš velký proud, puštík vám na ponožky/pantofle/bosé nohy chrstne nemalé množství vody, což vám například při ranním spěchu opravdu na náladě nepřidá. To bylo první negativní poznání (pominu-li samotnou podstatu problému), ačkoli zpočátku přinášelo určité množství škodolibé legrace.
Scénář byl pokaždé stejný. Překvapené vyjeknutí, rozpačitý výraz a mokré nohy. Následovalo pobavené cupitání k šuplíku se suchými ponožkami. Zbytek přítomných dění se smíchem kvitoval a hleděl si svého. Pobavení poškozeného klesalo s každým dalším opakováním celé situace a u přihližejících se naopak stupňovalo. Druhý den už to ale všem lezlo na nervy.
Logickým vyústěním celé situace by byla koupě nového umyvadla.
Skutečnost byla poněkud jiná.
Po několika dnech stagnování jsme se naučili s keramickým puštíkem obstojně žít a vzhledem k tomu, že pro nové umyvadlo nikdo nehnul ani prstem, nic jiného než přizpůsobit se nám nezbývalo.
Na základě vlastního pozorování jsem odhalil, jak se se vzniklou situací vypořádali všichni (4) obyvatelé bytu včetně mě.
Ve dvou případech ze čtyř byl řešením malý proud vody, který nezasahoval do puštíkovy sféry propustnosti. Poměrně chytré a nenáročné. Ačkoli vyplachovat si ústa líně tekoucím čůrkem je značně otravné, přinášelo to potřebný efekt a nohy zůstaly suché.
Dalším řešením se ukázalo být čištění si zubů ve sprše. Jinak si totiž konstatní přítomnost zubního kartáčku na poličce ve sprchovém koutě vysvětlit nedokážu. Bohužel jsem neměl dostatek odvahy se štourat v tak osobní věci a ujistit se v mé teorii, pročež se omlouvám za nepřesné informace.
Třetím a posledním způsobem umývání za vlády puštíka byla substituce umyvadla za kuchyňský dřez. Popravdě řečeno, přišel jsem s tím já a nijak závratně jsem si nepolepšil.
Čistit si zuby mezi horami špinavého nádobí nepřineslo tu pravou satisfakci, ačkoli jsem se snažil si vždy po sobě nádobí mýt a zajistit si tak volný dřez pro následující hygienický proces. Ne všichni však měli dostatek empatie. Stejně tak já jsem neměl dostatek ochoty mýt nádobí po nich.
A co bude s novým umyvadlem? Kdo ví.
Je zajímavé, co všechno jsme schopní vymyslet za obstrukce namísto prostého zavolání instalatéra, nebo zakoupení nového a následného namontování umyvadla. Stokrát si radši půjdeme vyčistit zuby do dřezu, nebo si pustíme jen malý proud vody.
Namísto přirozeného postupu : umyvadlo potřebuje opravit – zavolám opraváře – problém vyřešen, ze sebe dobrovolně děláme ignoranty s pramalým zájmem o pohodlné žití.
I když máme před sebou jasné a nepříjemné důsledky soužítí s puštíkem, nic nás nepřinutí je řešit. Radši se s nimi naučíme žít. Smutné.
No nic. Už je pozdě, půjdu spát. Jen si ještě vyčistím zuby.
Hu-huu.
Neomylně následuji puštíkovo volání.
