Procházeli jsme lesem, který najednou nevoněl podzimem, ale leteckým petrolejem. Všimli jsme si podivně osekaných smrků. Ty zmrzačené stromy se snižovaly - a náhle končily u jámy.
Někdy už není čas vystoupit. Je jen čas čekat na smrt.
Hustá listopadová mlha na Staropackých horách by se dala krájet. V dálce štěká pes. Zima je vlezlá. Odněkud z dálky sem doléhá divné hučení. Pes ztichne. Zvuk nabírá na síle. Rachot a dunění rozechvívá stromy i půdu pod nohama. Musí to být hodně blízko. Náhle se ozvala strašná rána. Zem se zachvěla, jako by se probudila dávná sopka. Dunění se vrací ozvěnou od protějších kopců. Mísí se s podivnými zvuky, připomínajícími slabý déšť na plechové střeše. Jsou to kousky letadla dopadající do mokrého listí - ale to ještě nikdo neví. Podivnou symfonii doprovází sporadické výbuchy munice z palubního kanónu.
Pak je najednou TICHO!
V tom tichu se během zlomku vteřiny zastavila dvě srdce.
Bylo mi tenkrát čerstvě osmnáct. Na místo jsme se dostali během půl hodiny. Cestou jsme potkali pár zmatených lidí. Báli se, že začala válka. I my jsme se báli. To, že spadlo letadlo, jsme jenom tušili.
Vyšplhali jsme na kopec. Stále nebylo nic vidět. Hustá mrazivá mlha. V dálce jsme zaslechli vrtulník. Pak další. Procházeli jsme lesem, který najednou nevoněl podzimem, ale leteckým petrolejem. Všimli jsme si podivně osekaných smrků. Ty zmrzačené stromy se snižovaly - a náhle končily u jámy.
Mohla mít uprostřed tak deset metrů. Po stranách dva menší krátery od křídel. Bylo vidět, jak se stroj před nárazem pootočil - nebo se možná otáčel v šikmé nezvladatelné vývrtce už nad lesem.
Všude kolem kousky plechů, víček popsaných azbukou, a součástek, které ještě před hodinou byly stíhačkou. U jámy bezradně postávalo pár zvědavců. Usoudili jsme, že se piloti nad městem stačili katapultovat, a díváme se jen na hromadu šrotu za mnoho milionů.
Vtom se z mlhy vynořili vojáci. Jejich ruštině jsme nepotřebovali rozumět. Pokyny samopalem jsme pochopili okamžitě. Obsadili prostor nějakých sto metrů kolem. O kus dál si nás už nevšímali. V tom listopadovém podzimu jsme krok po kroku procházeli lesem, a doslova zakopávali o náboje do palubního kanónu, kusy nýtovaných plechů, servomotorky, gyroskopy..., a taky kusy palubních přístrojů, pokrytých narůžovělou rosolovitou hmotou. Netušili jsme, že ta podivná věc na zbytcích budíků je to, co zbylo z pilotů...
Pár metrů od kráteru, který pomalu zarůstá, je dnes pomníček. Připomínka na dva kluky, kteří měli rádi život, bavili se, milovali svoje holky, měli rádi svoji práci, a najednou - NEBYLI!
Vím, že tvrdých přistání jsou tisíce. Ale u toho jednoho jsem byl.
Svět dnes nadává tu na Amíky, tu na Rusáky. Jako bysme zapomněli, že jsme všichni stejné krve, a musíme tu spolu nějak vyžít. Co kdybysme si vzali příklad z pilotů - těm je úplně jedno, co má kdo namalovaný na letadle - protože za kniplem jsou všichni kamarádi!
