Supermarkety po česku

Poprvé jsme do té obrovité plechové modrobílé krabice s červeným nápisem TESCO vcházeli s nedůvěrou a bázní, v očekávání něčeho nového, nezvyklého. Dnes je to takové velké nic.

Zrovna včera jsem si ve velkém Tescu v Hradci vyhlédl dva vystavené fotoaparáty. Protože jsem nikde v regálu nenašel tyto fotoaparáty zabalené, chtěl jsem požádat prodavače.
Nikde nikdo.
Měl jsem ještě v živé paměti, jak tu minule houkal alarm u některého z vystavených telefonů. Sledoval jsem, jestli přiběhne ochranka se zbraní v ruce - nebo aspoň prodavač - ale po pěti minutách mě to přestalo bavit. Alarm houkal vesele dál - a jestli už měl tou dobou někdo v kapse vystavený mobil, netuším. Každopádně mohl zůstat v klidu.
Zašel jsem tedy stopadesát metrů na informace a požádal, zda by mi mohli někoho zavolat. Vrátil jsem se stopadesát metrů zpátky, a zanedlouho se v úseku elektra objevila prodavačka.
"Zajdu se podívat do skladu, chvilku vydržte."
Objevila se po pěti minutách. Prý nic nenašla, ale požádala nějakého pána, aby jí pomohl s hledáním. Jen to bude chvilku trvat, pán je už starší, dodala, a opět zmizela v zákulisí.
Když se po pár minutách znovu objevila, sdělila mi, že zabalené fotoaparáty přinese za pět minut na informace.

Přesunul jsem se tedy do blízkosti informací a čekal, čekal, a čekal. Patrně strom na kolejích.

Dokončil jsem nákup, zaplatil. Od mého setkání s pracovnicí elektra uplynulo téměř třičtvrtě hodiny.

Obrátil jsem se na pracovnici informací.
Paní zvedla ochotně telefon a chvíli s někým mluvila:
"Aha, hmmm, ty o ničem nevíš... Ještě moment vydržte," obrátila se na mě.
Další telefonát.

"Aha, ona na to asi zapomněla. Tak se jí prosímtě zeptej, pán tady čeká... Hmmm, rozumím, tak díky."

Zavěsila.
"Pane, tak bohužel, oba foťáky jsou momentálně v opravě. Pokud byste měl zájem, zastavte se až se vrátí.."
Nebudu říkat, že jsem zůstal stát s otevřenou papulou. Nezůstal. V Tescu mě totiž už máloco překvapí.

A nejspíš nejsem sám. Davy nakupujících se s postupem let ztenčily tak, že dvě třetiny pokladen mohou zůstat zavřené, a přesto ve frontě nečekáte.

Nechci se nikoho dotknout, ale zaměstanci mi i se svými modročervenými stejnokroji připadají jako poslední sešlost z Úřadu práce. Ušetřit se prostě někde musí. Jak říkám, nechci se nikoho dotknout, ale líbilo by se mi, kdyby si mě po pěti minutách stepování před regálem někdo třeba všimnul a zeptal se, jestli nepotřebuju poradit.

Před dvěma lety se mi to v Tescu stalo.

Dnes si tam můžu dokonce i něco ukrást, ale prodavače se nedočkám. Z ochranky strach mít nemusím, protože i tady se šetří, a je to na první pohled vidět.
Ten, kdo se směje naposled, není v tomhle případě zákazník, ale třeba takový Kaufland. Kdykoliv jedu kolem, parkoviště narvané k prasknutí - protože jíst se musí. Co na tom, že tam prodávají polské blafy, které by nebyly blafy, kdyby nebyly na přání našich obchodních řetězců "upraveny" pro náš "specifický" český trh. Vím o čem mluvím, do Polska pro jídlo sem tam zajedem, a ten rozdíl u "stejných" potravin tluče do očí!

Kaufland, a ti druzí, by si mohli nad vstupní bránu pověsit heslo:
"Dobré prase všechno spase."
Anebo radši ne. Bojím se, že by se to nikoho z nakupujících, zvyklých od roku 89 na ledasco, ani za mák nedotklo.