Dva panáky vodky, co chutnala nějak divně. Pálila, jako by měla o pár procent víc. Doma jsem se na chvíli natáhnul. Když jsem se vzbudil, byla tma.
V poslední době mě štval život čím dál víc. Čím jsem byl starší, tím víc jsem si uvědomoval, že nejsem nic. Ráno do fabriky, doma kafe a noviny, nákup se ženou, úkoly s Vašíkem, a v pátek s klukama na hřiště na dvě Géčka.
Manželství se někdy dostane do slepé uličky. U nás to začalo ve chvíli, kdy mi zkrouhli výplatu o pět tisíc. „Buď se s tím smíříš, nebo se můžeš hlásit na pracáku.“ Pravidelné nedělní nákupy v hradeckém Futuru se staly minulostí. Občas jsme se tam ještě zajeli podívat, ale spíš jen tak vypadnout mezi lidi – mezi ty, co na to ještě mají.
Intervaly dní mezi milováním se začaly natahovat. Pro mě to byl trochu únik z reality, ale byla to žena, kdo večer zhasínal a otáčel se na druhou stranu. Hlava ji nebolela, ale její „dneska ne“ se stávalo nenáviděnou mantrou. Ještě že máme Vašíka – naše sluníčko. Doufal jsem, že jednou dodělá vysokou, a neskončí po čtvrtým semestru jako já. S maturitou u pásu. Ta mašina to zvládala sama. Měl jsem ji kontrolovat, ale často jsem si představoval, jak se šéf někde u monitoru šklebí, jakou má za svý prachy cvičenou opici.
Párkrát mě napadlo, že bych s tím seknul. Prostě bych si hodil mašli, chápete. Tu chvíli bych to vydržel. Rozhodně by to bylo menší utrpení, než ve srabu pomalu umírat. Třeba bych se narodil do lepší doby.
Škodolibá představa šokovaný manželky byla jedna z mála chvil, kdy jsem se přistihl, že se usmívám. Jediný důvod proč jsem to neudělal, byl Vašík.
Bude to už skoro měsíc, co jsem s Pavlem, kolegou z technologie, zašel na zahrádku na náměstí. Potřeboval jsem se vykecat. Dal jsem si vodku. Divně pálila. On kofolu. Musel ještě s rodinou na nákupy. Trochu mi pomohlo, že to má doma stejný. Taky spolu nespí. Vyřešil to milenkou. Já jsem to dřív odsuzoval, ale vlastně mě ta myšlenka už taky napadla. Druhá vodka chutnala o něco líp. Nechtěl jsem domů přijít ožralej. Byla by z toho další zbytečná scéna.
Doma ještě nikdo nebyl. Uvařil jsem si kafe, ale chtělo se mi spát. Na chvíli jsem se natáhnul. Vzbudilo mě cinkání nádobí.
Protáhnul jsem se.
„Á, páníček se nám vyspinkal! Dobrý večer.“
Nekomentoval jsem to. Hlava mě bolela jako by se tam recyklovaly střepy ze všech lahví ve městě.
„Proč myješ nádobí v noci? A proč si u toho nerozsvítíš?“ zeptal jsem se smířlivě.
Očekával jsem cvaknutí vypínače. Cvak!
„Teď je tma! Kde jsi zase chlastal?“
Ten škodolibý tón mi projel do kostí. Uvědomil jsem si, že to nejspíš není vtip. Neměla smysl pro humor.
Zavřel jsem oči, a pak je zase otevřel. Pořád jsem ještě doufal, že se mi to zdá.
Tma!
Dala Vašíka k sousedce a odvedla mě do auta. Proboha, jak dlouho neřídila, napadlo mě. Patnáct let?!
Nemocniční zářivky jsem si jen představoval. Vnímal jsem slabé namodralé světlo, ale jinak nic. Ani obrysy. Začalo se mi dělat zle. Pak už si nic nepamatuju.
Probudil jsem se. Venku svítilo sluníčko, které jsem neviděl. Ale vnímal jsem, jak mě hřeje do ruky. Druhá ruka mi bezděky sklouzla z postele. Ucítil jsem teplo a známou vůni. Moje žena!
Něco jsem to přinesla, řekla mile a podávala mi stroužky pomeranče do pusy.
„Doktor říkal…“
Chytla mě jemně za ruku řekla: „Já vím.“
Po deseti dnech mě pustili. Nikdy bych nečekal, že se naše manželství tak změní. Najednou je docela milá. Pomáhá mi, jak to jde. Ale nic mi neodpustí. Vzpomněl jsem si na fotku Bocelliho. Byl na ní se svojí krásnou ženou, kterou nikdy neviděl.
Já tu moji „vidím.“ Milujeme se častěji než na začátku. Žijeme jako by se nic nestalo. Chce, abych byl co nejvíc samostatný. Vozí mě do kurzu pro nevidomé. Už je to dva roky, a já si uvědomil, co to znamená být v manželství šťastný. Nejsou to jen kecy. Dokážu jít sám ven na procházku. S Vašíkem na nákup i na rodičák.
Slunce nesvítí, ale o to víc hřeje. A už mě ani nenapadne, abych se chtěl zabít.
