Reportáž z letecké show CIAF 2012

Mohl to být docela běžný den, ale my jsme řekli ne! Už bylo dost těch nudných dní bez vášně a adrenalinu! Bez vůně spáleného leteckého petroleje, bez vůně letadel!

DiváciStan.Lelek

Poznámka na úvod: I přes velké úsilí se mi nepodařilo umravnit formátování blogu. Pokud se v tom chcete vyznat, ZDE najdete správně uspořádaný článek + další fotografie.

Vyrazit si na takovou akci, jakou je mezinárodní letecká show CIAF 2012, je nejlepší s Holanďankou. Nevěříte? Jmenuje Linda, a mluví docela dobře česky. Věděli jste třeba, že „Dobrý den“ se řekne „Chu je dach“ a „Beruška“ „Lívrherzbejše“? Zajímavý jazyk, něco mezi angličtinou, němčinou, a eskymáčtinou. Naštěstí se toho dá hodně zvládnout i beze slov… Ale zpátky k letadlům.

Hned za bránou nás mladí týpci zkasírovali o 700 Kč. Ptám se s úsměvem, jestli něco nesleví.

„Ne, to my nemůžem. Museli bysme to dát ze svého,“ odpovídá mladík.

Zvláštní je, že doklad jsme dostali jen na 2x 300,-.  Mávnul jsem nad tím rukou – za námi stály dvě řady aut natěšených leteckých fandů - ale Linda se rozčilovala, že se to takhle nedělá, a že by nám ten lístek měli dát. Pokud jsme si stačili všimnout, nebyli jsme jediní, kdo zaplatili parkovné jaksi někomu do kapsy.

Zaparkovali jsme na trávníku, letadlům doslova na dosah. Ještě nezbytné plátěné rybářské stoličky a batoh s dalekohledem, foťákem, a rtěnkou.

Procházeli jsme podél letadel, která se sem většinou sice dostala vzduchem, ale na show létat nebudou. První v řadě byl samohybný pontonový most. To už je taková tradice, že je CIAF spojený s přehlídkou vojenské techniky. Člověk si s nostalgií a slzou v oku říká, proč musíme mít všechno zahraniční, když jsme to dokázali vyrábět sami. A dobře. Dneska dovážíme rakouské transportéry vyrobené z čínské oceli.

Prošli jsme řadu vystavených letadel. Říkáme si, proč je tu tolik much. Pardon, minivrtulníčků Bell. Vznášejí se nám nad hlavami, jako letadla Lufthansy, když zrovna nestávkují. O kousek dál je to jasné: Vyhlídkové lety! Za 500 Kč pět minut ptačí perspektivy. Linda mě táhne za rukáv, ale bráním se. Jsem rozmlsaný naším jarním zážitkem v opravdovém vrtulníku. To jsme letěli čtyři plus pilot. Byl to pohodový let, tedy do chvíle, než mu Linda do sluchátek řekla, ať nám s tím něco ukáže. Turbína zahvízdala, a my jsme začali mírně zelenat, a chytat se všeho co bylo po ruce. Ono ležet na prosklených dvířkách, když je ta mašina naklopená na bok, a pod vámi nějakých pět set metrů, to je adrenalin jaksepatří. Pilot se dobře bavil. Čekal jsem, kdy s námi prolétne pod dráty vysokého napětí, ale docela stačil průlet těsně nad vodou, a pak, před řadou stromů které tu vodu lemovaly, prudce nahoru. Vrtulník byl ze stáje žluťásků, co k vám přiletí, když se někde vymelete s autem.

Účel to splnilo, Linda byla nadšená. Má pro vůni benzínu slabost – neustále mě přemlouvá, ať nám koupím nějakou mašinu nad 1000ccm, protože s tím se jí nejlíp jezdilo. Tuhle jsem jí ukázal někde v reklamě pěkný malý skútr, a ona mě bezdůvodně praštila.

Akce začala krátkou zdravicí Přemysla Sobotky, který se sem tradičně přijel zdarma proletět. Překvapením byla zdravice kardinála Dominika Duky. Požehnal do mikrofonu snad všemu, čemu se požehnat dalo, dokonce i armádě. Následovala dlouhá reklama na ČEZ, kde nadšený mužský hlas vysvětloval, proč máme mít tuhle společnost rádi. Jednou bychom to zkousli, jenže ono se to v průběhu akce opakovalo několikrát.

Letecká show byla u konce. Počkali jsme, až se dav trochu rozptýlí, a prošli si ještě zaparkované stroje. Tady je třeba španělská CASA. Hezké letadlo. Podobnost s naším českým a dobrým L-410 Turbolet čistě náhodná..

Foto: autor