První vánoční sebevražda?

Lidi dole se vesele bavili. Vánoční světla, odněkud sem doléhaly koledy. Za dva dny to bude rok. Uvažoval jsem, jestli umřu hned. Možná to ani nebude bolet.

Seděl jsem na cizím balkoně a pode mnou proudily davy lidí do obchoďáku naproti. Dva dny do Štědrého dne. Pro někoho se dárky vymýšlejí snadno, hlavně pro děti. Já už děti nemám.
Loni touhle dobou jsme ještě byli rodinka.
"Vážně ti je dobře, Jani?" Přikývla. "Dopíšu ten článek a přijedu za vámi." Rozdal jsem tři pusy a uličníčci mi ještě zamávali plyšákama.
Nemohl jsem se soustředit, slova nedávala pořádně smysl. Už jsem to chtěl zaklapnout, když se ozval zvonek.
Stál tam policajt.
"Pane Rozenkrantz, vaše paní..."
...je v nemocnici, napadlo mě.
Chvíli bylo ticho, a pak se ten statný chlap rozbrečel.
"Vjeli.. do protisměru. Řidič toho náklaďáku.. nemohl nic dělat. Promiňte." Muchlal v ruce služební čepici. Pak si ji nasadil a beze slova odešel.
Pár vteřin jsem stál mezi dveřma. Pak mi povolily nohy, a já se svezl na koberec. Řval jsem jako nemluvně. Měl jsem se vybodnout na pitomý psaní, a prostě je odvézt!
Několik týdnů potom mám úplný okno. Vybavuju si jen tři bílé rakve.
Mozek se přepnul do stavu OFF.
Ráno do redakce, dvakrát týdně do samošky, pak domů. Do noci jsem ležel před televizí, a pouštěl si dokola video z naší poslední dovolený. Pořád se mi vnucovala myšlenka, že jenom někam odjeli.
Toho psychiatra mi dohodil kolega. Jinak bych to zabalil už dávno.
Koutkem oka jsem zahlédl mladou paní. Držela za ruce dva caparty. Mohla to být klidně Jana. Chtělo se mi řvát. Přehodil jsem nohu přes zábradlí.
Dívali se přímo na mě. Přehodil jsem druhou nohu a strčil ruce pod zadek. Před nima ne. Popošli blíž.
"Děti, pán je asi smutný," řekla ta maminka. Usmála se, a mrňouskové mi zamávali plyšákama. Možná jim je přinesl Ježíšek loni pod stromeček.
Hrudí mi projela ostrá bolest. Díval jsem se na ně, a pak se ve mně něco zlomilo. Rozběhl jsem se po schodech dolů, a najednou se mi chtělo strašně žít.
Původně psáno do vánoční soutěže časopisu Reflex - povídka do 2011 znaků.

Seděl jsem na cizím balkoně a pode mnou proudily davy lidí do obchoďáku naproti. Dva dny do Štědrého dne. Pro někoho se dárky vymýšlejí snadno, hlavně pro děti. Já už děti nemám.

Loni touhle dobou jsme ještě byli rodinka.

"Vážně ti je dobře, Jani?" Přikývla. "Dopíšu ten článek a přijedu za vámi." Rozdal jsem tři pusy a uličníčci mi ještě zamávali plyšákama.

Nemohl jsem se soustředit, slova nedávala pořádně smysl. Už jsem to chtěl zaklapnout, když se ozval zvonek.

Stál tam policajt.

"Pane Rozenkrantz, vaše paní..."

...je v nemocnici, napadlo mě.

Chvíli bylo ticho, a pak se ten statný chlap rozbrečel.

"Vjeli.. do protisměru. Řidič toho náklaďáku.. nemohl nic dělat. Promiňte." Muchlal v ruce služební čepici. Pak si ji nasadil a beze slova odešel.

Pár vteřin jsem stál mezi dveřma. Pak mi povolily nohy, a já se svezl na koberec. Řval jsem jako nemluvně. Měl jsem se vybodnout na pitomý psaní, a prostě je odvézt!

Několik týdnů potom mám úplný okno. Vybavuju si jen tři bílé rakve.

Mozek se přepnul do stavu OFF.

Ráno do redakce, dvakrát týdně do samošky, pak domů. Do noci jsem ležel před televizí, a pouštěl si dokola video z naší poslední dovolený. Pořád se mi vnucovala myšlenka, že jenom někam odjeli.

Toho psychiatra mi dohodil kolega. Jinak bych to zabalil už dávno.

Koutkem oka jsem zahlédl mladou paní. Držela za ruce dva caparty. Mohla to být klidně Jana. Chtělo se mi řvát. Přehodil jsem nohu přes zábradlí.

Dívali se přímo na mě. Přehodil jsem druhou nohu a strčil ruce pod zadek. Před nima ne. Popošli blíž.

"Děti, pán je asi smutný," řekla ta maminka. Usmála se, a mrňouskové mi zamávali plyšákama. Možná jim je přinesl Ježíšek loni pod stromeček.

Hrudí mi projela ostrá bolest. Díval jsem se na ně, a pak se ve mně něco zlomilo. Rozběhl jsem se po schodech dolů, a najednou se mi chtělo strašně žít.

Původně psáno do vánoční soutěže časopisu Reflex - povídka do 2011 znaků.