Nostradamus by brečel

Při pohledu do zrcadla se jako lidstvo nemáme za co pochválit. Vedeme to od desíti k pěti, a ještě tomu tleskáme. Máme ještě šanci?

Hrdě předpokládáme, že jsme konečným produktem společenského a civilizačního vývoje, přičemž si ve své omezenosti sotva uvědomujeme, jak domýšlivý je to názor. Profesor Pirk nedávno řekl, že jestli naší civilizací někdo nezatřese, končíme. Na něco takového nemusí být člověk ani profesor. Je to jasné každému normálně uvažujícímu člověku. Naše civilizace je nemocná. 

Nechci ani domyslet, kolikrát již byla tato věta v průběhu šesti milionů let přítomnosti člověka na Zemi vyřčena. Civilizace přicházejí a odcházejí. Pokud jsme normální, samozřejmě si nepřejeme, aby ta naše skončila, třeba i s ohledem na děti, a děti našich dětí. Tak strašně to nechceme, a přesto se chováme jako prasata. Tímto se vepříkům omlouvám, ale výstižnější příměr bych hledal těžko. Prasečina nespočívá jen v tom čeho je člověk na člověku schopen, ale především ve lhostejnosti. 

Jsme si tak jisti svou technologickou vyspělostí, že se cítíme zcela bezpečně - tedy až na pár výstřelků přírodních živlů, ale i to se časem zvládne. Jsme ukolébáni jako miminka, a pitomě se u toho usmíváme. Začínáme se podobat postavám ze starých scifi románů, které předpokládaly, že člověku bude růst mozek, zatímco fyzická stránka bude chátrat. Zatím však nepozorujeme, že by se nám nějak abnormálně zvětšovaly hlavy. On pro to ostatně ani není žádný důvod - lidstvo totiž, navzdory dobovému optimismu spisovatelů, hloupne.

Hloupost současného člověka je jako epidemie, ba dokonce pandemie. Je to obrovská tragédie, a přesto nikdo nebije na poplach. Smějeme se báji o Bláznivém království, kde se rozhodli popravit krále, protože se odlišoval - byl jako jediný normální. Smějeme se, a náš smích je poněkud hořký, protože tak trochu tušíme, že v tom království sami žijeme. Normálnost je přibíjena na kříž, zatímco abnormality jsou vynášeny do nebe. Současný člověk je jediný druh na planetě, který si hýčká zcela neperspektivní jedince na úkor těch perspektivních. Divoká příroda dělá pravý opak, proto přežila každou civilizaci, a přežije i tu naši. 

Na závěr proto zopakuju slova profesora Pirka, která jsou mnohem více přáním, než pouhým konstatováním: Jestli naší civilizací někdo nezatřese, tak končíme. 

Nelze spoléhat na mimozemšťany. Vzpomeňme, jak pohlížíme na morčata, která doma chováme. Nelze spoléhat na druhé, že něco udělají, že se ozvou. To nefunguje. Musíme se spoléhat jen na sebe. Pohodlnost, nečinnost, a důvěra ve falešné dobro, jsou největší tragédií současnosti. Nedopusťme, aby byly i tou naší.