Královna zapomenutého umění

Právě přivedli zlodějíčka který vlastně nic neukradl. Tvrdil že má pro kněze důležité poselství. Benedikt se pohodlně usadil ve vyřezávaném křesle. Bezmála sedmdesátiletý stařec, dosud plný sil, zastával významný úřad. Pokynul strážím. Beze slova opustily místnost.

"Jak se jmenuješ?"

"Jmenuji se Jan, pane."

Kněz si podepřel bradu.

"Prozraď mi, proč ses nechal lapit?"

"Neměl jsem na vybranou, pane. Nemám nikoho kdo by se za mě přimluvil. Cesta k vám je dlážděná mnoha dukáty. Jsem zde abych vás varoval."

Kněz se zarazil.

"Varoval? Před kým?"

"Měl byste… měl byste se mít pozoru…sám před sebou."

Kněz se zamračil. "Nesnaž se mě zmást, bídáku! Víš kdo já jsem?!" Mám moc uvrhnout tě do pekel!"

"Ano, vím. Pane. Nemyslím že byste měl nade mnou jakoukoli moc."

Kněze popudila ta náhlá změna tónu. Nebyl zvyklý na odpor.

Jak se opovažuješ…?!

"Nemusel bych vám nic vysvětlovat, pane," odpověděl Jan s nádechem opovržení. "Blíží se doba kdy už nebudete zastávat svůj úřad. "Máte jen několik dní života pokud jej od základu nezměníte. Sám nejlíp víte kolik špatných rozhodnutí jste za svůj život učinil a .…"

"Co ty víš o mém životě? Chceš mi tu kázat o mravnosti?!"

Ctihodný Benedikt začínal pomalu rudnout, přesto však bylo vidět že jej Janova slova zaujala. Jeho svědomí nebylo čisté a on to dobře věděl.

"Máte poslední příležitost obrátit se na správnou cestu. Nepřišel jsem vám kázat."

Kněz se rozesmál. Nebyl to ale poctivý smích. "Jak tohle všecno můžeš vědět? Chceš si snad hrát na Boha?"

"Není to z mé hlavy. Poznal jsem před časem ženu, vaše svatá církev by se ji nezdráhala nazvat čarodějnicí. Měla by však být vaší královnou.

"O kom to mluvíš?"

Brokátový závěs po straně místnosti se lehce zavlnil.

"Musíme zachovávat naši víru bez poskvrny, musíme proti zlu bojovat. Jedním z našich úkolů je chránit lid od svodů ďábla, od jeho služebníků…"

"…a služebnic," přerušil ho Jan. "Ano, je mi známo, vy a vaši kolegové jste poslali na smrt desítky nevinných žen, matek…"

"Zasvětil jsem život církvi, vše co jsem činil jsem učinil ve jménu Božím."

"Ale ženu o které mluvím byste nechal bez milosti upálit?!"

"Pokud by byla shledána vinnou, tak ano," odpověděl kněz bez váhání.

XXX

Zámecký park byl pověstný svou nádherou a okázalostí. V odlehlé části stála stará kaple. Již řadu let nesloužila původnímu účelu. Tajně se tu scházelo několik církevních hodnostářů. Jedním z nich byl bratr Benedikt.

"Jednání která v těchto dnech probíhají, mohou naši situaci nebezpečně zkomplikovat. Jak jistě víte, na dnešním setkání krále s naším představeným se bude pravděpodobně rozhodovat o naší budoucnosti. Může to dopadnout všelijak."

"Jak tomu chceš zabránit?" zeptal se bratr Jeroným.

"Nemáme jinou možnost než zasáhnout silou," namítl Bartoloměj.

"Nemyslím," ozval se bratr Pavel. Byl o mnoho let mladší, jeho názory i jeho způsob života představený často kritizoval.

"Pošleme za kardinálem mladou Farnerovou. Ta mladá děvka si poradí."

Benediktovi neunikl podivný záblesk v jeho očích. Zkoumavě se na něho podíval. Nelíbilo se mu pojmenování kterým chovanku z nedalekého kláštera počastoval.

XXX

Tentýž den se krátce po západu slunce naskytl místním velice smutný pohled. Poblíž starého dubu ležela, obrácená tváří do prachu, mladá Luciana Farnerová. Byla mrtvá. Na bělostném krku se rýsovaly dvě temné skvrny.

XXX

Zašlé zdi kaple se odrážely mihotavé světlo jediné svíce. Kolem stolu seděli čtyři muži v pláštích. Bylo nutné probrat nastalou situaci. Král hrozil odebráním mnoha pravomocí. Nelíbil se mu mimo jiné způsob jakým byly prováděny v poslední době procesy s čarodějnicemi.

Nikomu z nich se nechtělo opustit teplé místečko. Nikdy v minulosti, tím méně teď. Neváhali použít jakýchkoli prostředků aby si podrželi svůj vliv. Až dosud se jim dařilo důkladně zametat stopy, poslední případ s mladou chovankou by ale mohl být nebezpečný.

Nebáli se ani tak její matky, byla to chuďaska jejíž slovo nemá žádnou váhu. Ta se sotva ozve. Problém by mohl nastat s představenou kláštera kde Farnerová žila. Jejich vztahy nebyly zrovna přátelské, navíc měli důvod se domnívat že začíná tušit jakými úkoly byla mladá Luciana pověřována. Její smrtí zcela jistě podezření představené vzroste.

V nastalém tichu promluvil bratr Pavel: "Řekla že už nám nebude pomáhat v našich špinavostech. Dluh který měla," pohlédl na Benedikta, "má prý již splacen a byla by ráda kdybychom ji nechali na pokoji. Nemohl jsem si dovolit riskovat, přeci jenom jde i o vás, milí bratři," pronesl tichým hlasem a rozhlédl se po ostatních.

Snad z vrozené skromnosti se zapomněl zmínit že byl Lucianou opakovaně odmítnut při svých nestoudných návrzích.

Vzrušená debata se protáhla do noci. Kněží byli unaveni po náročném dni.

Náhle se odněkud z prostoru nad nimi ozvalo zasyčení. Plamen svíčky se bojácně zatřepotal. Muži se překvapeně rozhlédli. Plamen se ještě chvíli bezmocně chvěl než zhasl docela. Nad oltářem se objevilo slabé světlo. V něm začali rozeznávat siluetu ženy. Přízrak nabýval stále konkrétnější podoby. Bylo zřetelně rozeznat nahé ženské tělo. Jako omámení, neschopni jakéhokoli pohybu, hleděli na přízrak. Žena ukazováčkem naznačovala aby šli k ní. Jako omámení vstávali, jeden po druhém. Sotva se jí první dotkl, zmizel. Pak další a další.

Bratr Benedikt vykročil jako poslední. Chabý rozum se vzpíral ale jeho tělo zcela podlehlo cizí vůli. Blížil se k přízraku, mlhavě si uvědomoval že zakopává o své druhy ležící na zemi. Vnímal jen její nepříjemně pichlavý pohled, kráčel stále vpřed. V jeho duši pulsovala zvláštní směs vzrušení a strachu. Sledoval jak zjevení začíná nabývat reálnějších tvarů. Začal rozeznávat tvář…Luciany Farnerové! Ne, to není Luciana, tahle žena je nejmíň o patnáct let starší.. Oči přízraku se zařezávaly do Benediktovy mysli jako břitvy. Roztřásl se po celém těle. Již nebyla nahá. Její průhledný závoj se lehce pohyboval.

"Poznáváš mě?!"

"Já…já…" Benedikt nedokázal dokončit větu. Vědomí se pozvolna vytrácelo z těla. Před očima mu běžely události jeho života. Jeho oběti se na něj vrhaly ze všech stran a volaly jedna přes druhou. Strašlivý křik, nářek. Zkusil si zacpat uši. Nepomohlo to. Jeho tělo sebou křečovitě škubalo. Zlomená vůle se zoufale dožadovala záchrany, hledala marně oporu v rozumu. Poslední zbytky vědomí se vytratily. Na zem se sesunulo bezvládné tělo zmučeného kněze.

XXX

K nehybnému tělu Lucy přicházely řádové sestry, jedna po druhé, modlily se při ní. Sluneční paprsky nesměle pronikaly gotickými okny do klášterního kostela.

Nejdéle u ní setrvala v tichém rozjímání matka představená. Mlčky hleděla na její mladé tělo, bledé, bez života. Znala její matku, moudrou ženu. Říkalo se o ní že dokáže rozmlouvat s duchy, uzdravovat nemocné, vidět co jiní nevidí.. Odvážné zájmy v téhle době, pomyslela si.

Nikdy spolu nemluvily o tom proč dala svoji dceru do kláštera. Věděla že to nebylo napořád. V jejích očích se zaleskly slzy.

Ve staré kapli nastal nový den. Benedikt se s námahou zdvihl ze země. Na podlaze ležela nehybná těla kněží. Sehnul se k prvnímu, pak druhému, třetímu. Byli mrtví!

Zpoza dveří se ozval šramot. Benedikt sebou trhl. Přikrčil se za kamenný podstavec. Dveře se otevřely. Muž v tmavozeleném sametovém plášti zamířil k oltáři aniž věnoval jediný pohled bezvládným tělům.

"Pro tebe, Lucy," pronesl tiše a zapálil na oltáři svíci. Chvíli nehnutě stál a pozoroval plamen. Pak se otočil a vykročil směrem k místu kde se skrýval kněz. Benedikt se ve svém úkrytu instinktivně přikrčil. Muž se zastavil na tři metry před ním a zdánlivě sám k sobě řekl: "Stovky lidí tvojí zásluhou zemřely na hranici. Je je ti to málo, Benedikte!"

Kněz sebou trhl. Ví o něm! Ten hlas mu byl povědomý.

Muž se otočil a pomalu se vracel k oltáři. Na okamžik se zastavil, pak se otočil a zavolal: "Je nedůstojné aby se muž tvého postavení skrýval v prachu."

Kněz ho poznal. Ten trhan. Jak se jenom jmenoval... Jan! Ano, je to on!

Postava starého Benedikta se nejistě napřímila a jejich oči se setkaly. Kněz horečně přemýšlel. S Janem se nemůže měřit silou a stráže jsou daleko. Zaslechl slova která pronesl když zapaloval svíci. Je to snad přítel mrtvé Farnerové? Pokud by jen náznakem tušil že na její smrti má také nepřímou vinu, šlo by mu teď o život.

Zdálo se že mu Jan čte myšlenky. "Nepřišel jsem abych se mstil. To by měla spíš ONA. Byla to JEJÍ dcera.

"Farnerová," vydechl ohromeně Benedikt. "Chcete říct že ten…ta žena…včera v noci..."

"Byla její matka," odpověděl klidně Jan.

Kněz viditelně zbledl a roztřásl se.

"S její smrtí nemám nic společného, já jsem ji nezabil, ani jsem nepřikázal…"

Jan ho gestem ruky přerušil. Jeho oči hleděly přes plamen svíce někam do dálky.

"Neprovinili jsme se tím že žijeme, ale jak žijeme.

"O…o čem to mluvíte?"

"Co pro takové jako jsi ty nebo oni," ukázal na ležící, "znamená smrt? Krátký spánek před novým probuzením."

"Proklínám tě. Budeš zatracen!" vykřikl Benedikt.

"Zatracen? Víš vůbec co o slovo znamená? Ty víš jaké to je žít tam kde strach je nejpříjemnějším odstínem lásky, kde se tvá mysl odráží mezi dvěma zrcadly, kdy myšlenky létají z jedné lesklé plochy na druhou a zase zpět aby se donekonečna setkávaly v tvé hlavě? A všude jenom - tma.

Věčná noc kde nejvyšším trestem je - zůstat při vědomí. Navěky sám, se svými myšlenkami, strachy, nenávistí kterou vrháš do nekonečného prostoru a ona se ti vrací protože nenalézá cíl, místo kde není dovoleno stát se duševně chorým protože by to bylo příliš snadným vysvobozením…"

Kněz mlčel. Na tyhle otázky neznal odpověď.

Jan pokračoval: "Život je škola ve které jsme dobrovolně. Škola kde utrpení je prostředkem, nikoli cílem. Všichni mají stejnou šanci i stejné možnosti stát se lepšími lidmi. Největším pokrokem je přijít na to včas. Lidé jsou rádi středem zájmu, nějak se ale odnaučili poslouchat vnitřní hlas, svoje svědomí. Největší nepřátelé na nás číhají uvnitř nás samých. Zabijeme-li je, začneme žít.

Takhle to asi lidem neříkáte. Nebo snad ano? Co by za to ti chudáci dali, kdyby věděli že je pro ně jejich stav nejlepší možný?"

"Ale…," pokusil se mu oponovat Benedikt.

"Ale to by vám neprošlo, to jsi chtěl říct?"

Kněz přikývl.

"Vaše učení je stejné jako výzdoba vašich kostelů - krásné, líbivé - mrtvé."

"Není mrtvé, je posvěcené tradicemi, zákonem, svatými…"

"A krví mučedníků," dodal jízlivě Jan. "Vnutit někomu víru proti jeho vůli může být na vyšší úrovni totéž co poprava."

Benediktovi se opatrně zeptal: "Proč jsi sem vlastně přišel - chceš mi tu kázat o mravnosti?"

"Přišel jsem tě varovat, zapomněl jsi? Oni dostali také varování ale neposlechli," ukázal směrem k ležícím."

"Znamená to že mám ještě čas?"

"Snad..."

Dveře kaple se znovu otevřely a v nich se objevila žena.

"Co, co mus…" Ještě než se stačil Benedikt zeptat, poznal v ženě noční návštěvnici.

Tělem mu proběhl mráz. Nemohl se pohnout z místa. Byl to zajímavý pohled na kněze s pootevřenými ústy, nevyslovenou otázkou na rtech. Otázkou která měla cenu jeho života zůstala bez odpovědi.

XXX

Maria vešla do klášterního kostela následovaná Janem. Netušil proč ho sem Maria zavedla. Jeho srdce se dosud nevzdálilo světu, cítil bolest.

Obdivoval se jejímu klidu. Mrtvá byla její dcerou. Věděl jak moc ji milovala, často u nich pobýval. Maria se chovala zcela klidně. Jeho mysl ale tak klidná nebyla. Přemítal: Kněží zaplatili, až na Benedikta. Možná byl obětí řádu, kdyby se vzepřel nebo polevil, odstranili by ho.

Podíval se na Mariu. Přikryla obličej mrtvé krajkovým šátkem. Černá barva ostře kontrastovala s bílou pletí. Nechtěl ji rušit zbytečnými otázkami. Zdálo se že pro ni okolí přestalo existovat. Přikrčila se, opřela se lokty o máry a schovala hlavu do dlaní. Zašeptala několik slov, zdálo se že se modlí. Kolem jejích rukou se objevilo nazlátlé světlo. Obláček třpytivých částeček zlata se pozvolna zvětšoval. Světlo zesilovalo. Měl pocit jako by se v celém kostele ochadilo nejmíň o dvacet stupňů. Třpytivý oblak již zahaloval celou Mariinu postavu. Znovu zašeptala pár nesrozumitelných slov a malinkatá slunce začala obklopovat mrtvou. Janovi se zdálo že slyší slabounký zpěv varhanního chóru.

Náhle Maria vykřikla. V jediném okamžiku splynul zářivý oblak s Lucianiným tělem. Ozvala se hromová rána. Maria se skácela na zem. Jan ztratil vědomí.

Na okamžik přišel k sobě. Chrámová hudba hrála mnohem hlasitěji. Jeho pohled patřil mrtvé. Mrtvé? Luciana seděla na márách, usmívala se a její hluboké oči hleděly přímo na něj. Nad ní stála Maria a hladila ji.

Lazar nebyl poslední…, pomyslel si Jan a znovu ztratil vědomí.

XXX

Benedikt se vrátil do svého sídla aniž by komukoli svěřil smrt jeho druhů. Chopil se svých povinností jak mu ukládal úřad. Bude nějakou dobu trvat než těla objeví, pomyslel si. Vzpomínka na minulou noc ho stále pronásledovala a přešla s ním i do spánku když pozdě v noci ulehl.

Ozvalo se zaklepání. Pak ještě jednou.

"Dále," zavolal Benedikt.

Stráže! Co tu dělají stráže uprostřed noci?

"Vstávejte pane! Byl jste obviněn z vraždy tří kněží. Byl jste uznán vinným a odsouzen k smrti!"

Vylekaně se posadil. Chvíli hleděl před sebe.

Jen pomalu se vzpamatovával ze strašného snu. Kde to jsem? Ve své ložnici. Chvála Bohu. Znovu nakrátko usnul. Když otevřel oči, spatřil všude kolem davy lidí. Byl zvyklý nahlížet na své ovečky shora, ale teď na ně hleděl - skrz rostoucí jazyky plamenů!

Žár byl čím dál nesnesitelnější.

Trvalo jen několik minut než plameny zcela pohltily starého muže.

Jindy milosrdná smrt jej nechala čekat déle než by si byl přál…

XXX

Benedikt vstával každý den pravidelně v pět hodin ráno. I tentokrát jej přišel sluha probudit.

"Pane - pane, je čas vstávat. Připravil jsem vám snídání."

Kněz se nehýbal. Sluha jej vzal za ruku aby jím jemně zatřásl. Byla nepřirozeně chladná. Přiložil ucho k jeho chřípí. Ticho. Kněz byl mrtvý! Teprve teď si všiml nepřirozeně zkrouceného obličeje a sežehlých vlasů...