Jedna mrtvá spisovatelka

Nenapadlo by mě, že by ta holka na lavičce mohla brečet kvůli spisovatelce, kterou někdo zamordoval. A ještě k tomu takovým brutálně staromódním způsobem. Opatrně jsem otevřel knížku tam, kde měla záložku - pokud se tak dá říkat nadvakrát složenýmu ubrousku se slabou šmouhou od rtěnky, a četl:

"Nekradu, abys věděl. Nemůžu za tebe věčně platit dluhy." Rozplakala se. Váhavě k ní přistoupil a objal ji. Vysmekla se mu.Sáhla po noži na kuchyňské lince, rozmáchla se, a bodla.

"To máš za všechno, hajzle!" Odehrálo se to ve zlomku vteřiny. Muž se překvapeně chytil za předloktí. Obličej měl zkroucený bolestí.
"Chtělas mě zabít, mrcho?!" sykl. To nebyla otázka.

Byla to odpověď na roky psychického i fyzického týrání, které musela podstupovat. Dobrovolně, samozřejmě. Proč by si ho jinak brala, když tohle všechno dopředu věděla, a mnohokrát před svatbou zažila. Upírala mu právo na všechno, co dělá manželství manželstvím. Líbilo se jí, když si ji bral násilím, uhodil ji. Byly to jejich hry, představení, na kterém chyběli diváci.

Nežili si špatně, hlavně díky jejím příjmům. Líbilo se jí, když s ní zacházel jako s děvečkou. Potřebovala ho a měla ho! Nevypočitatelného, nevyzpytatelného. Nikdy nevěděla, jestli ji nezabije ve spánku - bála se, bože jak ráda se bála - byla si jistá, že ji miluje.

Nikdy by si nemyslela že to bude ona, kdo se ho pokusí zabít. Jenže chyba - minula! Manžel se svíjí jako raněné zvíře, na podlaze kterou nedávno nechali dělat. Objevila se malá kaluž krve.

Vytryskly jí slzy. Koutkem oka zaregistrovala, jak se mu v očích zablesklo. Varování šelmy před útokem?

Bez míření, instinktivně bodla podruhé. Manžel se chytl za hrudník a skácel se na podlahu.
Odhodila na něj nůž, sedla si v obýváku do křesla, zapálila si, a s chladným klidem se napila se koňaku.

Ještě před pár okamžiky tu seděli spolu. Dívali se na nějakej pitomej seriál v televizi a přitom se bavili. Nevnímala postavy na obrazovce, představovala si, že ji za chvíli chytne hrubě za vlasy, zakloní jí hlavu, ona slastně zavře oči, on ji políbí na krk, vezme za ruku a na zemi si ji vezme celou. Ona se bude naoko bránit, a přitom její vzrušení bude stoupat na vrchol, stejně jako jeho. Tak to spolu dělali léta, a nebyl důvod na tom něco měnit.

Neměla začínat o penězích, byla to jeho špatná investice, to se stává. Jenže nebyla první, nepoučil se - to jí vadilo. Vyčetla mu to, ale pořád se ještě dal večer zachránit. Řekl jí, že si najde milenku, která mu nebude nic vyčítat. Oba dost vypili. Neměl to dělat. Věděla, že to není pravda, ale naštvalo ji to.

Bavil ji, a byl i inspirací pro její knihy. Bez něho by jen přispívala dalšími bezvýznamnými čajíčky do červený knihovny. Inspiroval ji. Tohle ale neměl dělat! Proč se neovládla? Najednou se chtěla pomstít za léta teroru. Alkohol tiše odboural zábrany, a blokované ušlapané ego dalo průchod emocím. Přesně tak se to píše v psychiatrických ročenkách. Jenže tohle je život, a její manžel je  - mrtvý.
Náhle uslyšela vzdech. Nebylo to z kuchyně, jak předpokládala. Bylo to přímo za ní. Otupená mysl nestačila zareagovat včas. Stačila se jen poohlédnout a viděla, jak se ve světle vonné svíčky zalesklo ostří. Bodl ji do krku, z posledních sil ji objal a stáhl ji k sobě na zem. Chtěla něco zašeptat, ale hlas ji neposlouchal. Dusila se.

Naše krve se navždy spojily - napadlo ji že by se ta věta hodila do knihy.
Pak zemřela. Tiše, stejně tiše jako žila.