Dokonalá bouře

Užívám si odpoledne u rybníka v Prachovských skalách. Pláž plná lidí. Pohoda. Ani ve snu by mě nenapadlo, jaké peklo dnes zažiju.

BoureStanislav Lelek

Za lesem se objevují mraky. Ještě jednou si to přeplavu, než začne pršet.
Příjemně unavený uléhám do rozpáleného bílého písku. Mraky zmizely.

„Hele, trosečník, vyplavilo ho moře,“ slyším za zády partu puberťaček.

Sluneční paprsky se zabodávají do těla jako jehličky.

Nebe nad skalami začíná nenápadně tmavnout, ale nikdo si toho nevšímá. Balím věci a odcházím. Nemám to domů zrovna blízko.

Na tvář mi dopadlo pár vlahých dešťových kapek. Rychle oschly, a další už nepřišly. Ušel jsem sotva kilometr, když se náhle zatmělo, jako když zhasnou v kině.

Příroda ztichla.

V dálce přede mnou se objevují černé mraky. Jsou hrozivě nízko a vyčkávají. Ne, pomalu se blíží. Nabírají na rychlosti! Mám pocit, že mě ta zlověstná černá stěna srazí k zemi.

Dešťové kapky letí vodorovně a zabodávají se do tváře jako žiletky. Po obloze létají blesky, z lesa je slyšet rachot a dunění. Stromy padají jeden za druhým jako třísky. Děsivé divadlo.

Snažím se s vypětím sil jít dopředu, ale připadá mi, že stojím na místě.

Nedaleko sjel blesk. Zadunělo to, a staletý buk se nalomil v půlce. Naklonil se, a pomalu, velmi pomalu padá k zemi. Je v tom něco hrdého, noblesního. Bezděky mi přišel na mysl Titanic.

Z nebe začínají padat kroupy jako třešně. Zakrývám si hlavu, ale moc to nepomáhá. Dávám se do běhu. Nohy mi sklouzávají v bahně.

Konečně jsem doma! Zkřehlými prsty se snažím strefit do zámku. Zavírám za sebou dveře, a rachot bouře ustal. Horká sprcha a čaj s rumem mě postavily na nohy.
Za okny pokračuje děsivé divadlo. Balím se do deky a uléhám ke krbu. Plameny, které se normálně líně plazí, dnes pořádají divoký tanec. Jako by se pekelník svým ohnivým jazykem vysmíval tomu, jak je člověk proti přírodě maličký.