Děda z Četnických humoresek

Pokaždé když potkám tohohle chlapíka, vzpomenu si na Četnické humoresky. Statný šedovlasý pán s knírkem, ošoupané kožené sako, světácký klobouk. Soukromý sběratel veteránů. Zapůjčil svá auta pro populární seriál, ve kterém si podle svých slov střihnul i menší roli.

„Dobrej den. To máme dneska krásně, viďte! Potřeboval bych poradit s internetem. Rozprodávám sbírku historickejch aut. Sice se všichni ptají proč, ale víme, že si to do hrobu nevezmu. Vždyť mi už bude pětavosumdesát.“

Svůj věk nezapomene zmínit pokaždé, když se potkáme.

„Už to nejni co bejvávalo, co si budem povídat. Zrovna dneska mě trochu bral žlučník. Moje Aninka to na mě hned poznala, a hned: Budeš ležet! Kdyby věděla, že jsem šel za vámi, moc by se zlobila. Víte, ona je o třicet roků mladší, a má o mě náramnou péči. My už jsme spolu, mladej pane, dvacet let!“

Když mluví o Anince, zjihnou mu oči a hlas se na okamžik zadrhne.

„Pane, já chodím v půl sedmý ke stadionu na pivo. A jak se mi někdy náhodou nechce, tak ona hned: Co ti je?! Odpovídám: Ale nic. A ona: Nepovídej, já už tě znám! Pane, já na to pivo musím, i kdybych nechtěl. Tak nashledanou...“

Odpoledne jsem ho uviděl ve městě s Aninkou. Chovala se k němu s láskou, jaká se vidí snad už jen ve starých filmech. Zpovzdálí jsem je pozoroval, a možná jim i trochu záviděl.