Cože, ty jseš na seznamce?!

"Jsem tě včera našla na netu!" zastavila mě dneska sousedka u auta. "Ty to přece nemáš zapotřebí! Nebo jo?!" zatvářila se najednou ustaraně.

Je to už nějaký pátek, kdy ve mě uzrál nápad, že život ve dvou je docela fajn - a vztah, když se podaří - není sprostý slovo. V první fázi jsem vyloučil kluky co jsou na kluky, a holky co jsou na holky. To první proto, že mě to nikdy nenapadlo, a to druhý... není nic horšího, než když na člověka v ložnici zapomenou.

Zeptal jsem se mezi řečí pár známých, jestli neznají v okolí sympatickou holku, kterou bych případně mohl někam pozvat. Dostalo se mi odpovědí, že jsou buď zadané, ošklivé, nebo hloupé. Prej: "Vážně, to by nebylo nic pro tebe.." No tak jo. Rozhodně nikomu nepolezu do zelí - protože si představuju, jak by se to asi líbilo mě. Dokonce mě neminulo pár nabídek na báječný nezávazný sex - když manžel či přítel nebude doma. Nějak jsem se z toho vykroutil. Jsem blbej? Co byste udělali vy?

Nastal zřejmě čas na internetovou seznamku. V dnešní době prej normálka. Netrvalo dlouho, a od ostřílených seznamovacích profesionálek jsem se dozvěděl, že net je plnej exotů, úchylů, a bůhvíjakýho ksindlu, co jen prudí, otravuje, a posílá fotky co se měří na centimetry. Nesnažil jsem se jim to vymluvit, nevyjadřoval soucit s jejich morálním nactiutrhání - a docela přirozeně je požádal o fotku.

"No počkej, nejdřív si budem nějakou dobu psát, a pak se uvidí.."

Jsem asi ze starý školy, když mám zato, že vzájemná sympatie je pro seznámení to nejhlavnější. Ne tak pro profesionálky. Potřebujou udržovat kořena na druhý straně v napětí, vybičovávat jeho chtíč na maximum a... pak mu milostivě pošlou fotku, na který - slušně řečeno - ta sympatie silně chybí.

Naštěstí jsou i takové, které to vidí stejně jako já, a nedělají s fotkou vofrky. Jenže... Když už TO tam zkrátka je, vloží se do seznamování pan Murphy - a je to stejně na pytel, respektive na čtyři Zet:
Zdaleka, Zadaná, Zničená, nebo Zrovna chci dítě!

Asi čekáte, jak to dopadlo se sousedkou, viďte! Nevypadá špatně. Jenžele má jedno velký mínus: Je na seznamce s přestávkama už skoro pětiletku! Za tu dobu - jak mi před časem prozradila - poznala nespočet chlapů. Většinu z nich vyzkoušela, ale, jak sama říká: "Proč bych se jako měla vázat?"

Nesnažil jsem se jí vysvětlit, že já to mám jinak. Chci rodinnou pohodu, na někoho se těšit, sdílet pocity, radosti, starosti, atd atd. Prostě taková vztahová normálka! Nepotřebuju viset na netu, aby mi ostatní dávali lajky, hodnotili mý fotky vysoko či nízko - a ptali se pořád dokola: "Co ty děláš na seznamce?!"
Chci někoho potkat, a z tohohle seznamovacího průmyslu s ním ruku v ruce jednoduše a navždy vypadnout. 

Víte, je docela možný, že jsme na internetových seznamkách z pohodlnosti. Vložíme pár fotek, ideálně čtvrt století starých - dotyční určitě vědí, o kom mluvím - a čekáme jako pavouček Štěstík na první úlovek. Pak napíšem vzkaz, který před odesláním několikrát upravíme, a ti důkladnější ho proženou korekturou pravopisu. Následně machrujem a machrujem, přičemž se snažíme oddálit den D, tedy setkání naživo.

Asi nejsem normální, já to mám obráceně! Vyměnit si pár slov, foto, a v případě, že v tom neshledáváme navzájem žádný zásadní překážky, tak se prostě potkat - i kdyby to mělo být hned na druhý den.
Že se stydíš? Nebo je to moc brzo? Ale jdi, na co budeš čekat?! Chcem přeci oba vidět, jak ten druhej vypadá ve skutečností, jak mluví, myslí, žije!
Nebo už jsem na docela jiný planetě?

Co vy? Věříte na internetový seznamky? Jak jste se seznámili?

Další příběhy ze života najdete na http://www.blogoviny.cz