Člověk si myslí, že je gigant, ale je jen...

Když člověk sní, je Bohem. Když myslí, je pouhým žebrákem. Pokaždé, když někdo řekne „Já myslím,“ je docela jasné, že o daném problému ví kulové.

Celý život se domníváme, že věci nějak jsou a nějak fungují, a pak jsme překvapeni, buď příjemně – to, když jsme měli pravdu, anebo zklamáni, že nad nimi nemáme kontrolu. Lidé konají věci, ale jejich rozsah konání je omezený. Nemohou dělat vše, co by chtěli. Mají nějakou výkonnou moc, která se však omezuje jen na fyzikální zákony. Za nimi pak následuje již jen údiv - a bezmoc. Přesto i ta bezmoc je součástí našeho vesmíru. Tam, kde vládne bezmoc, je prostor pro zázraky – nebo chcete-li pro náhody, kterým někdo říká „Bůh.“ A protože ten, jehož jsme si zvykli takto nazývat, vládne podle našich omezených představ především v říši naší bezmoci, můžeme ho nazývat Bohem dobrotivým, mstivým, anebo škodolibým. Stále totiž měříme podle našich omezených vědomostí.

Nevidíme dál, než za roh. Nedokážeme vnímat harmonii vesmíru v její komplexnosti. Kdybychom to dokázali, přestaly by pro nás existovat zázraky. Najednou bychom v nich viděli jen kostičky stavebnice, které do sebe zapadají. Tady uberu, a tady musím přidat, abych zaplnil díry obří skládačky zvané vesmír, který mnohem lépe vystihuje anglické „SPACE,“ tedy Prostor. V prostoru je možné takzvaně žít. Existovat totiž můžeme pohodlně i mimo něj. Mnoho jedinců tomu dává dokonce přednost, protože je to pohodlnější - být součástí nějakého celku, kde se osobní odpovědnost rozptýlí v obřím davu. Vystoupit z něj, a prokázat svou individualitu, to už chce jistou odvahu.

Mnohem odvážnější pak je, obsadit nějaký kousek prostoru, kde existuje fyzická bolest. Stát se součástí zázraku, zvaného ŽIVOT. Tady se pak v plné nahotě projeví naše nedokonalost, když na tento zázrak nadáváme, žehráme, a nejradši bychom nebyli. Vynaložili jsme obrovskou odvahu, abychom se stali součástí nějakého prostoru, a pak odtud chceme utéct. Jsme celý život jako děti, i když tak už dávno nevypadáme. Úsměvní, často dokonce směšní, se svým omezeným přemýšlením, úvahami, činy. Myslíme si, že nic vyššího není.

Smějeme se těm, kdo věří v Boha. Smějeme se těm, kdo raději sní, než bdí. Myslíme si, že ovládáme naše děti, nebo je snad dokonce vlastníme. Ve své omezenosti ani netušíme, že ony jsou mnohem dál než my. Že ve svých snech, které jsou nedílnou součástí života každého z nás, navštěvují svět, o kterém se nám ani nezdá.

Nevíme, kdo jsme. Nevíme, kam jdeme. Nebudeme to vědět ani po smrti. Sice pořád v nějaké formě „budeme,“ ale pořád jen těmi nevědomými, kteří nemají ani za mák tušení, proč s námi cosi vyššího mává jako vichr s potrhanou vlajkou na Kolumbově lodi. Dokud jsme tady, na Zemi, vždycky máme pocit, že o nás rozhodují druzí. Mají nějakou moc, která je z hlediska vesmíru směšná a nedůležitá. I ti nejmocnější mezi námi jsou jen malinkatými součástkami obřího celku nejbarvitějšího světa, jaký si dokážeme jen náznakem představit, když sníme.

Proč tu tedy jsme? Rozhodně ne proto, abychom poslouchali v míře byť jen nepatrně větší, než jaká je nutná k udržení se v tomto prostoru a čase. Jsme jen tak svobodní, jak to sami sobě dovolíme. Cest, kterými je nám dovoleno se ubírat, je stejně jako hvězd na nebi. Einstein, jeden z mnoha nepatrných červů mezi námi, řekl, že „Myšlenky jsou bez cla.“ Myslete však s mírou, nepřehánějte to. Raději sněte, třeba o tom, že jsou si všichni rovni, a všichni máme stejné možnosti, stát se králem i otrokem.

Snažte se dát svým snům tvar. Bavte se. Žijte, jako když tančíte! Věřte mi, je to zábava. Rozhodně větší, než se trápit věcmi, které nezměníme, a o kterých bychom bez zbytné techniky většinou ani nevěděli, protože se dějí v jiné části našeho nepatrného pozemského vesmíru.