Jel jsem navečer kolem hřbitova. Skrze mlhu prosvítaly desítky světýlek. Vzpomínka na ty, co už nejsou mezi námi. Taky jste už byli někomu zapálit svíčku? Měli jste u toho taky na tom ztichlém prázdném hřbitůvku takové zvláštní pocity?
Jako byste nahlíželi do jiného světa. Světa, který je nám, živým, ještě na chvíli zapovězený. Světa, kam odcházejí ti, které jsme měli rádi i které jsme nenáviděli. Jako by se všechny emoce po smrti rozplynuly v hlíně. Přijdou hodní do nebe a zlí do pekla? Ne?! Ale tak nás to odmalička učili.
Proč se vůbec rodíme? Máme tu nějaký úkol? Nebo prostě jen musíme přežít? Někdo to má zatraceně těžký, někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse.
Jak je to možný? Kde je nějaká spravedlnost? Rodí se snad někdo za odměnu? A i kdyby, stejně se musí stresovat, aby nějaký blbec nestiskl spoušť jaderného arzenálu. Pak bysme všichni svorně vyletěli na Mars, a nikdo by to nemusel složitě plánovat.
Co když jsou lidi kolem nás prostředkem, jak se stát lepšími? K čemu nám to bude, když stejně umřeme? Vezmeme si tu dobrotu s sebou za hrob?
Pokud by někdo řekl, že se znovu narodíme, možná bysme si stihli někam zakopat malý poklad. Na horší časy. A pak se jako na potvoru narodíme někam do pouště, a v životě nevystrčíme paty z rodné vísky. Jezdit budeme akorát na velbloudu, a vůbec si nebudeme pamatovat, že nějaký minulý život byl.
Jestli je to pravda, tak proč si nic nepamatujeme, spravedlivý Bože?!
Jsou lidé, kteří by neublížili ani mouše. Co kdyby to byl strýček nebo tetička.. Víra přitažená za vlasy, přesto mě tito lidé právě nazvali v duchu pitomcem.
Celkem jasno v tom mají Tibeťané. Ten jejich dalajláma se jim pokaždé znovu narodí do nějakého kluka v Tibetu. Stačí ho rozeznat mezi ostatními, dát mu vzdělání, a pokud to není nějaký extrablb, budiž novým dalajlámou!
A nám nezbývá, než dál chodit na hřbitov zapalovat svíčky, a vzpomínat a přemýšlet, co asi dělají ti, kdo mají svá jména na náhrobcích. Jestli se s nimi někdy potkáme, jak budou vypadat. Možná si tam už našli novou lásku a na nás dočista zapomněli. Nebo nám tam někde drží lepší místečko?
Občas se stane, že chce někdo tenhle poslední poznávací zájezd urychlit. Chvilka bolesti, tma, a pak....? Už jsme tam! A někdo nám bude chodit zapalovat svíčku, a nám bude při tom v hlíně zima, a budeme se tlouct do hlavy, že jsme nepočkali, až nás zabije stáří.
Řeknu vám svůj názor na to všechno.
Myslím, že po smrti člověk nezaniká docela, ale zbyde z něj něco, čemu církev říká duše. Neskončí v nebi ani očistci, prostě se zařadí do skupiny podobně smýšlejících a podobně vyspělých. Říkejme tomu třeba moudrost - něco, čemu se nedá naučit.
Myslím, že na onom světě přetrvává pouto sympatie. S pozemskou láskou to nebude mít mnoho společného. Vrah se klidně může přátelit s knězem. Na onom světě se nejspíš na pozemské hříchy nahlíží docela jinak. Hříchem tam nebude vražda, i proto že není technicky možná. Ale takové kameny, kdyby na cestě před námi začaly zpívat, to se prostě nedělá, a tvrdě trestá. Nikomu tam není zima. Hmat bude nejspíš čistě pozemská záležitost. Myslím, že...
Radši už ne, neboť myslet znamená houby vědět.
A tak si tu můžeme dál vesele teoretizovat, a plýtvat drahoceným časem. Skutečnost poznáme, až když už ji nikomu nestačíme říct.
Je pár lidí, které bych tam rád potkal. Možná se na to i trochu těším.
Wolker, ještě než ve 23 letech zemřel, napsal že: „Smrt je jen kus života těžkého.“
Tak na shledanou, Mistře!
Reakce na vaše případné zajímavé podněty můžete najít dole pod čarou ZDE.
