Když se západní Evropa zotavovala po válce, vypadalo to na kolosální úspěch. Vůdčí silou to bylo tehdejší západní Německo a ekonomika zemí, přes nějaké to zaškobrtnutí, trvale rostla. Ovšem od r. 1974 celá tehdejší západní Evropa zpomalovala, jen Německo neubíralo a tak obraz této Evropy byl stále jasný a čistý.
Různí socialisté v těchto zemích malovali růžovou budoucnost a po rozpadu komunistického bloku, kdy postkomunistické země vstoupily za halasných famfár do EU to vypadalo, že Evropa chytla druhý dech. Extenzivní rozvoj se sehrál svou omezenou roli.
Hlavně však chytli dech socialisté, kteří ovládli EU a prosadili Lisabonskou smlouvu i zavedení eura. Už v r. 2010, dle plánů socialistických vůdců EU, měla být EU tou nejznalostnější a nejsilnější ekonomikou světa a měla se dynamicky rozvíjet. Místo toho však přišla krize.Vůdcové EU v čele s panem Barrosou a Van Rompuyem nás přesvědčovali, jak chyba není v EU, ale v globální ekonomice.
Ovšem po šesti letech od úvěrového krachu se ekonomiky ostatních kontinentů dávno zotavily, jen v EU se krize rozšířila. Po krachu středomořských států řada bank a států byla nucena odepsat pohledávky za rozmařilý jih. Německo to ustálo, naopak jeho ekonomice pomohlo oslabení eura a tak jednu chvíli, těsně před eurovolbami to vypadalo na návrat k růstu. Francie, která měla vyrovnaný rozpočet naposledy v r. 1974, nasypala hromady peněz do zdravotnictví, což sice zvedlo HDP a vylepšilo obraz ekonomiky, ale ještě víc zvedlo dluhy. Itálie je v permanentním poklesu a od zavedení eura nikdy nerostla. To mělo dopad na tahouna EU Německo, jehož ekonomika začíná klopýtat. Je nutno si uvědomit, že dvě třetiny ekonomiky eurozóny tvoří Francie, Itálie a Německo.
Evropští lídři současné problémy svádějí na vliv sankcí a protisankcí s Ruskem, ale problém bude zřejmě jinde. EU i eurózna zřejmě vzdaly snahu o splácení svých dluhů. Vždyť špatné dluhy, tedy dluhy, které nikdy nebudou splaceny, se jenom v eurozóně odhadují na cca 900 miliard eur, což je zhruba 10 procent ekonomiky eurozóny. Navíc dluhy Itálie činí 133 procent HDP, Belgie 107 a tak můžeme pokračovat. Je zajímavé, že na rozdíl od zbytku eurozóny a dalších států EU zřejmě krizi překonala Británie, která se čím dál tím víc od zbytku EU odpoutává, snaží se o vlastní hospodářskou politiku a hodlá vypsat referendum o ukončení členství.
Výhled pro EU nevypadá příliš růžově. Díky socialistické politice lídrů EU a to jak v oblasti regulací, zákazů, příkazů a směrnic, tak i díky nekorektní politice v oblasti přistěhovalectví spotřebovávající ohromné sociální náklady, klesá počet lidí vytvářejících bohatství zemí a roste počet lidí, kteří ho spotřebovávají. A to ať ve formě dotací a grantů, tak ve formě sociálních dávek, ale i v přezaměstnanosti na různých státních a evropských úřadech. Počet obyvatel EU v produktivním věku byl okolo 310 milionů v r. 2012. Dle demografické křivky se odhaduje s poměrně vysokou pravděpodobností, že v r. 2060 to již bude jen 260 milionů lidí. Poměr lidí na různých sociálních dávkách, zejména důchodců, se z nynějších cca 30 procent zvýší na cca 60 procent.
Takže nyní je Česká republika součástí stagnující EU, která má to nejlepší za sebou, v EU jejíž vedení prosazuje jakýsi evropský socializmus a věří, že zachraňuje planetu. Vedení EU, které neustále rétoricky plánuje další a další podporu hospodářského oživení, finanční a hospodářské reformy, však každým dalším nařízením či směrnicí vykoná pravý opak.
Jsme členy EU, která nám zakazuje uzavírat svobodně obchody se zeměmi, které nemají dohodu s EU, Nemůžeme podepsat bilaterální smlouvy např. s Indií, která poroste podle MMF o 6,4 procenta, ale ani s dalšími zeměmi, které porostou podle MMF o 2,5 až 3,1 procenta. Smíme jenom obchodovat se zeměmi EU, kdy např. v Německu řada uznávaných ekonomů a ekonomických institutů tvrdí, že německá ekonomika je ve stagnaci a očekává prudký růst nezaměstnanosti.
Přesto naše vláda místo práce u pump tančí na horní palubě, zatímco v podpalubí stoupá voda a loď se potápí.
