Auta ze silnic

Motto: Eurokomisařce pro dopravu Violetě Bulc se nelíbí, že se na silnicích umírá a nepřišla s ničím menším, než auta ze silnic odstraňovat. 

 Představila tedy plán nazvaný Vision Zero. „Vše, co v Evropské komisi děláme, bude zaměřeno na tři nuly,“ uvedla. Těmi třemi nulami, je podle ní, míněno snížení počtu smrtelných zranění, emisí spojených s dopravou a byrokratických obstrukcí a to, opravdu na nulu. Počet řidičů má tedy, podle EU, v budoucnu klesnout na polovinu a spolu s tím i počet aut na silnicích. To je nakonec jeden z cílů EU - aby na silnicích byla asi polovina dnešních aut, později aby byla naplněna ona nula, nebude auto na silnici žádné. 

Tedy malý exkurz do historie. Samo slovo automobil- obrozenečtí osvícenci dokonce vymysleli ryze české slovo kolojezd - pochází z řeckého slova "áuto" - samostatně a latinského slova "mobilis" - pohyblivý. V 18. století, provedl první úspěšné pokusy s vozidly poháněnými parním strojem Skot James Watt a ve Francii Nicolas Joseph Cugnot, který dokonce zapřičinil první automobilovou havárii v dějinách. Jeho vozidlo prorazilo zeď, sám Cugnot měl štěstí, vyvázl z bouračky jen s úlekem. 

Teprve ve druhé polovině 19. století, se podařilo zprovoznit první spalovací motory, kdy Nicolaus Otto vyrobil první čtyřdobý spalovací motor. My starší jsme se sice učili, že podle záhadných sovětských pramenů, to byl jakýsi mužik Kulikov. Zřejmě válec vyrobil z dýně, o tom se však v tehdejších učebnicích nepsalo, zato tam byl namalován Kulikovův kočár bez koní. 

Kdysi, v pravěku automobilizmu, byla na špici Anglie. Mezi Londýnem Paddingtonem byla zavedena pravidelná doprava parními automobily. Proti novému způsobu dopravy však rychle povstali odpůrci. Byli to hlavně  majitelé dostavníkových koncesí, výrobci kočárů, chovatelé koní, formani, tedy  „lidé z branže“. K nim se přidali občané, kterým vadil velký hluk nových povozů v jinak klidných městech i notoričtí stěžovatelé. A tak zachránci světa vydávali “na základě tlaku občanů” nařízení a zákony proti silniční dopravě. Nejznámější je zákon „Locomotive act“ z Anglie roku 1865. Před vozem musela kráčet jedna osoba z tříčlenné obsluhy vozidla pěšky a červeným praporkem upozorňovat jezdce a kočí na nebezpečí. Automobily navíc musely jezdit pomalu - v obcích nejvýše 3 km/hod, mimo obec až 6 km/hod. K tomu každé hrabství požadovalo vlastní licenci za provoz  - za tehdy nevídaných deset liber a mnohá stanovila i hodinu, kdy smělo vozidlo jejich územím projíždět. To znamenalo konec slibného rozvoje automobilizmu v Anglii. Zatímco v celé Evropě se pořádaly automobilové závody a elegantní vozy se staly módou, v Anglii šel rozvoj motorismu zcela opačným směrem. Auto totiž v té době považovali někteří angličtí politici za odporný, páchnoucí neřád, který je třeba vymýtit a hned v zárodku zničit. Podle toho to tenkrát na anglických silnicích vypadalo. Kočáry a dostavníky jezdily rychleji jak čtyři míle za hodinu, vozy poháněné motorem se šinuly po cestách hlemýždím tempem a s mužem s červeným praporkem před vozem.

Naštěstí se časem dostali k moci rozumnější politici a praporkový zákon po 30 letech zrušili. Hned 14. listopadu 1896, kdy vstoupilo v platnost zrušení praporkového zákona, uspořádal Motor Car Club první jízdu z Londýna do Brightonu na oslavu zrušení tohoto nesmyslného zákona. 

A jak to souvisí s vizí představenou eurokomisařkou Violetou Bulc? Svět přeci nelze změnit podle představ někoho, komu dali politickou moc. A to dokonce tak, že moudrá hlava eurokomisaře stanoví cíl, který všichni musí splnit bez ohledu na reálnost jeho dosažení. A takto ale uvažuje vedení Evropská unie a různé následy takového uvažování pravidelně poznáváme na své kůži. Jako příklad slouží normy emisí pro nově vyráběná auta, kdy se emise mají snižovat, ale jak ukazuje reálný život, přes všechny normy emise neklesají, naopak se ukazuje, že automobily vyrobené podle normy EURO 1 sice mají více některých zplodin než auta vyrobená podle normy EURO 5, avšak ta vyrobená podle normy EURO 5 mají jiné a daleko horší zplodiny. Nebo  ta snaha o záchranu planety mícháním biosložek do PHM, nařizování kolika litry po sobě smíte spláchnout i to slavné GDPR. Fyzikání i zákony prostě platí bez ohledu na přání eurokomisařů.

Tedy snad na zrušení euronesmylů budeme čekat 30 let jako tenkrát v Anglii. 

Autor je členem Svobodných.