Fiskální pakt, nebo dluhová past?

Poslanci schválili 1.11. 2018 přistoupení k fiskálnímu paktu EU. Fiskální pakt, jinak Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, má podle vlády stabilizovat veřejné finance a zabránit zadlužování.

 Mnoho lidí volilo ANO kvůli jeho kritickému postoji vůči EU a odmítání eura. Premiér Babiš sice stále mluví o tom, jak euro nechce, ale jeho vláda dělá kroky, které jsou s jeho eurokritickým postojem neslučitelné. 
Již teď Česká republika spoluodpovídá za dluhy eurozóny. A fiskální pakt to, co nám ještě víc připližuje povinnost splatit dluhy zemí jako Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Francie.
Tedy jak je to s tím nezadlužováním? Smluva hovoří: “Státy eurozóny a signatáři mimo eurozónu, kteří oznámili úmysl být ustanoveními vázáni, musí zavést do vnitrostátního práva pravidlo vyrovnaných rozpočtů vládního sektoru. Tím se rozumí roční saldo hospodaření vládního sektoru očištěné o vliv hospodářského cyklu a jednorázových a přechodných opatření (tzv. strukturální saldo) ne horší než minus 0,5 procenta HDP”. Pěkné, ne? Ovšem má to háček, tedy spíše pořádný hák. Fiskální Pakt EU nedokázal obecně po Evropě zadlužování omezit, spíš naopak, jak ukazuje zkušenost z let minulých. 
Tedy Pakt je spíše nástrojem vymáhání poslušnosti příslušné národní vlády, protože v paktu je uvedeno, že země, která rozpočtovou kázeň nedodržuje, bude platit pokutu. Přitom doposud ji nedodržovala prakticky většina zemí eurozóny a ani těch ostatních, které sice euro nemají, ale pakt podepsaly. Je to vidět na případu Itálie, která se jen malinko, ohledně přijímání migrantů, postavila elitám EU. A už je jí vyhrožováno, EU odmítá její rozpočet, přitom o rozpočty jiných zemí, které na tom jsou podobně, se nikterak nezajímá.
Fiskální pakt je zejména o tom, že signatářské země ztrácejí další část své suverenity a podléhají diktátu hospodářské politiky EU. Protože v okamžiku, když vyrovnaný rozpočet nemají, má EU možnost popohnat členský stát před Evropský soudní dvůr, tedy když fiskální příjmy - daně a výdaje, nebudou plnit podle představ špiček EU. A pokuta hrozí nemalá, shledá-li Soudní dvůr, že dotčená smluvní strana nevyhověla jeho rozsudku, může jí uložit zaplacení paušální částky nebo penále ve výši odpovídající okolnostem, jež nepřesáhne 0,1 % jejího hrubého domácího produktu.
Další háček je v tom, že případná pokuta státu který není v eurozóně, je hrazena ve prospěch souhrnného rozpočtu Evropské unie. Ne ve prospěch Evropského mechanismu stability. Tedy pokud by ČR platila pokutu, tak ta jde do rozpočtu EU a další peníze bude platit do Mechanizmu stability. Pěkné, že? 
ČR se také Paktem zavazuje, že “bude společně usilovat o hospodářskou politiku, která prostřednictvím posílené konvergence a konkurenceschopnosti bude podporovat hladké fungování hospodářské a měnové unie a hospodářský růst”. Není náhodou tohle součástí salámové metody vtahování ČR do eurozóny? Co když EU rozhodne o zavedení eura v ČR? (Viz odst. 5, článku 14 Smlouvy o EU).
Tedy je na místě otázka, proč přijímáme Fiskání pakt? Pokud je to jen proto, abychom omezili zadlužování, pak to je přeci plně v rukou vlády. Chceme-li mít vyrovnaný rozpočet, co tomu brání? Co brání tomu přijmout ústavní zákon, který jej stanoví? Proč musíme přijímat něco, co nejenomže omezuje naší svrchovanost a suverenitu v  hospodářské a daňové politice, ale navíc v případě nutnosti  schodku, třeba při přírodních katastrofách, vyvádí z ČR peníze a vlastně táhne republiku do dluhové pasti? Hra na vyrovnaný rozpočet, který EU skrze Fiskální pakt zdánlivě požaduje, je jenom dalším podvodem na občanech této země.
Existuje řešení jak vrátit ČR nezávislost a prosperitu, mít  vyrovnaný či ještě lépe přebytkový rozpočet. Odmítnout bruselské dotace,  přestat platit do Bruselu a vymanit se ze struktur EU. To ovšem znamená i odchod z Evropské unie. 
Autor je členem Svobodných.