Rozpad EU na obzoru?

Spolu s blížícím se koncem roku se, ostatně stejně jako každý rok, se rojí předpovědi, co vše nás čeká v roce 2019. 

Jedna z takových tvrdí, že po nastartování 25. slunečního cyklu, vznikne ohromná sluneční bouře a ta zasáhne zemi. Prý tím bude většina satelitů vyřazena z provozu, což způsobí v našem světě závislém na GPS nepopsatelný chaos. Jiné hovoří o blížící se ekonomické krizi, další o nastupující recesi.

Co však lze pozorovat už nyní?  Především enormní tlak v EU na to, jak se zbavit gastarbeiterů z východu. Emanuel Macron už protlačil Evropskou směrnici o vysílaných pracovnících. I v Německu musí i zaměstnavatel z jiné země dávat svému zaměstnanci, pokud pracuje na území Německa, alespoň místní minimální mzdu. V Rakousku zase, pokud zaměstnanec dojíždí za prací z jiného státu, pak jeho rodina by již neměla mít nárok na některé rakouské sociální dávky. K tomu se přidává kupodivu i Rumunsko, jehož ministr financí Teodorovici navrhuje omezit pracovní dobu, kdy může občan státu EU mimo území svého státu na 5 let. Poté by se člověk ze zkušené musel alespoň na nějaký čas vrátit domů. Proč zrovna Rumunsko? Protože skoro 4,5 milionu Rumunů pracuje v jiných státech EU a Rumunsku chybí jak daně, tak i pracovníci. A politici starých členských zemí to vítají, než jim dojde, že to platí pro každého. A v tu chvíli zmizí v jejich zemích miliony prodavaček v supermarketech, dělníků ze staveb nebo montoven, ale domů by se museli vrátit jak lékaři, tak zdravotnický personál včetně programátorů a dalších technických profesí. Nejen pro zdravotnický systém Německa, Francie by to znamenalo zhroucení, problémy by nastaly i na technických a vědeckých pracovištích skoro celé EU. Tedy namísto odstranění příčin toho, proč občané nových členských zemí z nich odcházejí pracovat do zahraničí, zřejmě EU přijme jen další nařízení, regulaci, zákaz.  

Co z toho vyplývá? Nejde o nějaké dobro pro zahraničního pracovníka. Jde pouze o to, jak ho vystrnadit z vlastního pracovního trhu, kdy díky nízkým platům dokáže konkurovat místním firmám.  O byrokratické šikaně, kterou například na německém trhu, na rozdíl od místních firem, české firmy zažívají, už ani nikdo neřeší. To vše znamená blížící se konec tolik zdůrazňovaných pilířů EU – solidarity, volného pohybu lidí, zboží a kapitálu. Ukazuje se, že jde hlavně o pohyb kapitálu z nových členských zemí směrem k těm starým a nic na tom nemění ani dotace z Bruselu, ty stejně čerpají hlavně firmy jako u nás například Bosch, BMW a podobně.

Ukazuje to také na to, že EU, stále prezentovaná jako jednotný domov, ve kterém mají všichni stejná práva a stejný užitek z ní, je jen iluzí a prázdnými slovy politiků. Že mezi státy EU existuje zatím jen tiché pnutí, které se sílícím tlakem politiků z Bruselu na postupný úpadek tradičních hodnot roste. Že v celé EU narůstají preference euroskeptiků, protože zákony přírody jsou jasné, každý tlak vyvolává protitlak. Tím roste volání po odchodu jednotlivých států z EU. Že konec EU se blíží.

Pokud se k tomu naplní některé předpovědi o krizi, o recesi, o tom, že tahoun německé ekonomiky tvořícím 14 % HDP země, automobilový průmysl, se nedokáže vyrovnat s nesmysly bruselských ekoteroristů. Tu skutečnost naznačuje i fakt, že se nepodařilo naplnit plánované cíle roku 2018, prodat celých 10 milionů nových automobilů, prodalo se jen 8,1 milionů aut, tedy jen o dvě procenta více než v roce 2017. Vypadá to na konec dlouhodobého vysokého ročního růstu o 5 – 10 %, trvajícího od roku 2000. A tenhle pokles může přivodit Německu koncem roku 2019 recesi.  Tím i vznik protiglobalizační nálady, větší zaměření na vnitřní problémy, na snižování nákladů, produkci, lepší využití big dat a podobně. Může kvůli tomu opustit pozici lídra EU a tedy přesný o pak toho, co bylo pro Německo přínosné od sedmdesátých let minulého století.  A tahounem EU bude kdo? Británie již členem EU nebude a Francie s Itálií na to nemají.

Rýsuje se, že v nastávajících eurovolbách uspějí nejen euroskeptické strany, ale i populistické, protože občané napříč EU zjišťují, že politika EU prospívá jen politikům a nadnárodním kooperacím, ne občanům. Bude jen otázkou, zda zvítězí tací euroskeptici, kteří chtějí spolupráci států v rámci Evropy, či tací, kteří euroskeptické nálady jen populisticky využívají bez nějakého programu co dál.  

 Zda tedy vyhrají strany které chtějí spolupráci států Evropy, ovšem ne na právním rámci dnešní EU, strany které chtějí zachování jednotlivých států, jako například u nás Svobodní, nebo zda zvítězí populistické strany jako například SPD. V každém případě to bude znamenat konec EU, tak jak ji známe. V případě vítězství euroskeptických stran podobných Svobodným a částečně i ODS, to znamená přeměnu EU, opuštění idejí evropského superstátu, nevytvoření nového euroobčana.  Znamenalo by to restart evropské spolupráce výhodné pro všechny při zachování jednotlivých národních zájmů, národních kultur.

V případě vítězství populistů jako ANO a SPD pak jen zvýšení tichého pnutí, které už pak nebude tiché, k eskalaci napětí mezi státy, k divokému rozpadu EU na kterém prodělají všichni a nejvíce malé státy eurozóny. 
Autor je členem Strany svobodných občanů.