Bylo kdysi zvykem, že pokud se někdo vyučil řemeslu, odešel na vandr. To znamenalo učit se od jiných mistrů fígle řemesla a získat tak znalosti, které mu mistr u kterého se učil, předat nemohl, protože je neznal. Škoda jen, že není možno poslat na vandr současné politiky. Tedy nejen ty vedoucí náš stát, ale i politiky hýbající EU. Ideální by bylo, poslat je na vandr do Švédska a to do období mezi roky 1765 až do roku 1950
Viděli by, jak je špatné, když nespravedlivě vysoké daně lidem berou pomalu vše, co dokáží vytvořit, zkorumpované soudnictví kde se jakýkoli spor dá vyhrát jen vlivem úplatků, jak dotace a regulace škodí. Také by viděli, jak vzniká liberalizmus, jaké mají dopady do ekonomiky zavádění jeho myšlenek, jako rušení nesmyslných zákazů, jaký vliv má svoboda člověka i v tom, že má právo opít se, co to jsou přirozená práva, co přináší zrušení regulací, co to znamená volný obchod. Viděli by, jak za pouhých 200 let lze z jedné nejchudších zemí světa vybudovat jednu z nejbohatších zemí. Viděli by, co dokáže politická filosofie hájící liberální stát zaručující rovnost občanů před zákonem. Jak je důležité nezvýhodňovat nikoho za peníze ostatních. Jak je důležité vědět, že každý jedinec je jiný, jak je nesmyslné rozeštvávat lidi nějakým vymyšleným třídním bojem, tu živnostníci versus zaměstnanci, tu zaměstnavatelé versus zaměstnanci. A kdyby setrvali do roku 1980, pak by viděli jak díky zvyšování veřejných výdajů a daní, vymýšlení zákazů a příkazů, se země dostává do problémů. Pochopili by, jak dobré byly myšlenky liberálních ekonomů o tom, že, že rozhodnutí jednotlivce je vždy moudřejší než plánování jakéhosi veřejného dobra. Viděli by jak cesta do ekonomických pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly všech těch samozvaných dobrotvůrců. Snad by se poučili.
Bylo by také dobře jít na vandr i někam jinam. Třeba do Československa. Do Československa ihned po jeho vzniku. Mohli by se učit u tehdejšího ministra financí, Rašína, budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. To vše v podmínkách nevídaného poválečného hospodářského rozvratu a obrovské inflace, tvrdých střetů o sociální a politickou tvář státu a o směr hospodářské politiky. Když 16. listopadu 1918 Rašín převzal ministerskou budovu a začal v ní současně formovat ministerstvo a rozjíždět jeho práci, tvořit koncepci finanční politiky nového státu a připravovat tajnou operaci hospodářského a měnového osamostatnění rodící se republiky. Po třech měsících příprav během sedmi dnů na začátku března 1919 celou operaci okolkování rakouskouherských bankovek provedl - díky své rozhodnosti a svým mimořádným organizátorským schopnostem - rychle a bez komplikací. Současně byl proveden soupis jmění obyvatel za účelem zavedení majetkové dávky. A o měsíc později zajistil vydání vlastních československých peněz, za měsíc nato předložil parlamentu první rozpočet státu. To vše za půl roku! Tam by se naučili jak pracovat a dobře pracovat, jak přijímat zákony sloužící republice a ne pouze svým tvůrcům.
Bohužel většina našich politiků shlíží k politikům vedoucím EU jako k nějakým bohům. Protože vše, co se v Bruselu ukuje, musí prý být dobré i pro nás. Bruselská byrokracie cpe do jedné škatulky nejenom lidí různých mentalit, kultur, ale i státy s různými přírodními podmínkami. Ona ta bruselská politika velice silně připomíná tu švédskou před rokem 1765. Politiku, plnou zákazů, příkazů regulací, politiku omezování osobní svobody, volného obchodu. Politiku, která neslouží, ale která se jenom opájí mocí.
I naši někteří politici ústy slibují snižování daní, snižování byrokracie avšak rukama podepisují nové poplatky, daně, nové zákazy, nařízení, další byrokracii. Místo aby se zajímali o to, jak vysoké daně škodí, jak v praxi působí Lafferova křivka, tak plánují, kolik vyberou na dani, když daně zvýší, přitvrdí v povinnosti platit za možné i nemožné, když se platí daň z daně. Nutí lidi platit to, co by oni sami nikdy nekoupili, co nepotřebují a mnohdy ani nechtějí. Ekonomika ČR rostla počátkem 90. let, kdy se dařilo prosazovat některé myšlenky liberalizmu v praxi. Bohužel nástupem politiků, kteří v opojenosti mocí měli představu o své neomylnosti, nepostradatelnosti a někteří i beztrestnosti, začaly být rušeny zavedené prvky liberalizmu, zaváděny různé regulace, zákazy, příkazy. Se vstupem do EU se zákazy příkazy a nařízení začaly množit geometrickou řadou. Začaly se vymýšlet zákony a nařízení, v nichž se skrývá postupné omezení osobní i ekonomické svobody. Tu v zájmu ochrany pracujících, tu v zájmu ochrany životního prostředí, tu v zájmu integrace menšin a podobně. Vždy to však znamenalo vyšší vládní výdaje, vyšší výdaje lidí a většinou bez jakéhokoliv efektu. Klasikou už snad je nařízení o velikosti nádržek splachovačů, povinném štítkování domů a bytů, o křivosti banánů a povolené produkci mléka nemluvě.
A tak se pomalu vracíme z výletu do světa liberalizmu zpět od světa zákazů, nařízení a nesvobody. Do světa socializmu. Ovšem do jiného, nového, do euro socializmu. A nic na tom nemění ani heslo: ano, bude líp.
